Překážkové závody

24. 02. 2019

16 minut

Letos v červnu mi bude 33. Jako malá jsem pět let závodně plavala a pak jsem se asi tak třináct let věnovala atletice. Potom jsem měla tři roky stopku a sportovala jsem si jen tak pro sebe. Tadytěm překážkovejm závodům se věnuju skoro tři roky. Můj první závod byl v srpnu v roce 2016. Byl to Army Run na Ještědu. Chytlo mě to ale asi až o měsíc později v krušnohorským sedle na Predátorovi (Predator Race). Od tý doby jsem tomu propadla. Za svoje úspěchy považuju hlavně mistrovství republiky v Harrachově. Tam jsem se na krátké trati umístila na druhým místě. S tím jsem vůbec nepočítala. Pak účast na mistrovství světa a mistroství Evropy. Strašně jsem se chtěla dostat na tak vysokou soutěž. V plavání ani atletice se mi to nepovedlo. Nikdy bych nevěřila, že se nakonec podívám na takovoudle úroveň.

O čem ty překážkový závody vlastně jsou?

překážkovým závodě běžíš, překonáváš přírodní překážky, umělé překážky, taháš břemena a někdy i plaveš. Musíš bejt všestranná a to se mi na tom strašně líbí. Jde o pestrej závod v tom smyslu, že nejde o jednostrannou aktivitu.

A jde teda o to, že kdo doběhne první, vyhrál? Jde teda v těch závodech o čas?

Ano.

Co nejvíc nesnášíš na těch závodech? Jaká překážka ti vadí?

Například rybí schůdky – já mám z nich teďkon trochu strach, protože jsem z nich spadla, z dvou metrů rovnou na záda a trošku jsem si tam vyrazila dech. Od tý doby se bojím. Já na to mám. Já vím, že to zvládnu, ale přes tu hlavu, přes ten strach mě to teď prostě nepustí. Se bojím udělat ten skok. Když přijdu na závod a vím, že tam jsou ty schůdky, tak si říkám: „Ty vole, já to nezvládnu.“ Jako zkusím to, ale bojím se. Ale jestli mě něco vyloženě štve, tak počasí. Nesnáším, když prší. To hrozně nadávám a jsem sprostá, ale ve finále mě to baví. Jen to ze sebe musím dostat.

„Hi hi“

A je něco, co si fakt užíváš? Třeba překážka, co tě hrozně baví?

Ježišmarja, těch je hodně. Úplně ta závěrečná predátorská mega vlna. Pro mě je to jednoduchý. Je to taková vybíhající u-rampa. Pak mě baví takový ty hodně technický věci, jako ručkovačky, houpačky a komba.

A tyhle závody, z kolika procent je to o běhání a z kolika procent je to o překážkách?

Většinou, co tak slyším, tak říkají, že to je hodně o běhání. Což je pravda. Jestli chceš bejt na nějaký dobrý úrovni a chceš nějaký výsledky, tak potřebuješ bejt rychlej. Musíš fakt mít naběháno, abys to zvládl. Ale ta silová část je taky nutná. Pro mě je to tak padesát na padesát. Já jsem totiž nikdy nebyla běžec.

Hele a dá se to nějak vošulit? Že prostě jseš hustej běžec. Běžíš, běžíš, pak jsou překážky, žádnou nedáš, to nic a běžíš dál?

Jsou různý organizátoři těch závodů a každej má svoje pravidla. Překážky někde nejsou povinný. Takže když tu překážku nedáš nebo se bojíš, tak je tam určitej handicap. Třeba ten Spartan má handicap angličáky. Predátor zas nějakej běžeckej úsek, třeba chroštím nebo si to odrakuješ. Uděláš si handicap a běžíš dál.

A je třeba někdo, kdo si jede jenom na běh a handicapy?

Jo, jsou takový lidi.

A dá se tím vyhrát?

Tak v Open vlně (což jsou ty, co si to dělají pro zábavu, nebo si ještě nevěří na elitní vlnu) jsem se s tím setkala. Jako dá se, ale musíš bejt fakt rychlej jak raketa.

Protože ta překážka ti zabere míň času než handicap?

Jak která.

A řekla sis někdy: „Tak tahle překážka by mě fakt zdržela. To si radši dám ty angličáky.“ Kalkuluješ takhle?

Ne.

Přijde ti to nepoctivý?

Ne. Já jsem prostě taková, že se nevzdávám. Já tu překážku prostě musím dát, i kdyby nevím co.

A kdybys věděla, že můžeš doběhnout rychlejc, tak stejně si tu překážku dáš?

Vybavuji si, že na zimním Predátorovi předloni byla střelba. Byla tam fronta. Takže já jsem chvilku čekala a říkala si: „Ty vole, tak než já se dostanu na řadu…“ Byl tam handicap plazení pod ostnatým drátem a za mnou byla holčina, před kterou jsem určitě chtěla bejt. A teď jsem viděla, že se plazí. Takže jsem říkala, že na to prdím, a šla jsem se taky plazit.

Takže musíš prostě přemýšlet i u toho závodu, když chceš dobrej výsledek. Není to o tom, že tupě běžíš a děláš překážky jak vokurka.

Přesně.

„Společné cha cha“

A kde jsou překážky povinný?

Na mistrovství. Tam je všechno povinný. Jakmile tu překážku nedáš, tak ti stříhají náramek. To znamená, že závod si můžeš odběhnout, dostaneš i medaili za účast, ale v celkovým hodnocení nejseš. Jseš v jiný skupině jako doběhnuvší.

Udržela jsi náramky?

V Dánsku na tý Evropě ne. Tam to byl pro mě očistec. To jsem obrečela. To byl můj první velkej vysněnej závod. Na tom krátkým závodu pátečním (to byly tři kilometry) mě to vyřadilo na překážce, kdy jsem se musela odrazit z trampolíny a chytit se houpacího segmentu. Nebylo to těžký. Já jsem to nedokázala strachem. Takže jsem to pořád doblba zkoušela, ale ta hlava mě nepustila prostě.

A na tom mistrovství světa jsi donesla náramky?

Jo, tam jo. Tam to bylo super. Tam se mi to strašně líbilo. Oproti Evropě to byla na překážky procházka růžovým sadem. V Evropě to fakt udělali brutální na ty ruce. Já jsem měla úplný boule na předloktí. To pak neuděláš nic. Ani se nepodrbeš.

A kolikátá si teda na mistrovství světa doběhla?

Na mistrovství jsem byla v kategorii AGE Group (věková skupina), a v obou závodech (krátkej i dlouhej) jsem byla na dvanáctým místě.

Kolikátá jsi skončila na svým prvním závodu? Na tom Ještědě?

Třináctá. A to jsem byla ráda, že něco málo popoběhnu do kopce, že spíš jako procházka. Neustále jsem lapala po dechu. Takže jsem si říkala, že to není možný, že tímhle tempem jsem skončila třináctá. A právě mě to i navnadilo.

A teď se pravidelně do těch prvních deseti umisťuješ?

Jo, teďko už jo. Teďko vždycky, když jsem šla na nějakej závod, tak jsem se většinou umístila minimálně do pátého místa.

A kolikrát už jsi byla první třeba?

No, tak to zas úplně tolikrát ne. První jsem byla na Predátorvi ve Špindlu. První jsem byla na Army Runu, to bylo ve Vyškově. První jsem byla na Bedřichovským Bastardovi, to bylo teď v zimě. Takže jen třikrát.

Kdy se dostavil první velkej úspěch?

2017 jsem se umístila poprvé na bedně. Bylo to na Monínci, kdy jsem běžela Master Weekend. To máš od Predátora všechny jejich tři úrovně. Takže v sobotu běžíš dva závody. A v neděli běžíš ten jejich nejdelší závod. V týhle sérii já byla třetí. A to bylo moje první umístění na bedně, takže jsem to tam obrečela, jakou jsem měla radost.

A z kolika je to třeba ženských, tak v průměru?

Tak padesát určitě. Ale zase záleží na kategorii. Ono je jich přihlášenejch třeba sto, ale v mojí elitní kategorii je jich míň. Tak třeba do třiceti.

A ta elitní kategorie se dělí věkem?

Ne. To je o úrovni. Prostě to, že jsi dobrá. Elitní kategorie, to jsou úplně ty top běžci, ty top sportovci.

A to jseš ty?

Troufnu si říct, že do tý kategorie spadám.

„Společné hi hi“

A kdo to určí, v jaký poběžíš kategorii?

To se přihlásíš sama podle toho, na co si věříš.

A proč se nepřihlásíš do tý nejtrapnější, to máš pak jistotu, že to vyhraješ, ne?

A proč jako?

Abys byla první.

Vždyť já budu první i v tý elitě. Chci se porovnávat s těma nejlepšíma. Co se budu cpát do nějakýho Openu.

No dobrý no, já myslela, že to je o tom prostě vyhrát.

„Hi hi“

Kolik závodů už jsi absolvovala?

Přes třicet.

A co musíš udělat, aby ses dostala do světa nebo do Evropy?

Jsou kvalifikační podmínky. Jsou vybraný závody, na kterých se na to můžeš kvalifikovat.

A byla tam jiná atmosféra než tady v Čechách?

Je to obrovský a i překážky jsou tam jiný. Viděla jsem je na videu a strašně jsem toužila si je vyzkoušet. Atmosféra super a i počasí vyšlo. Strašně moc lidí. Anglicky neumím, takže vůbec nevím, co tam kdo říkal.

Když děláš atletiku a jsi v tom dobrá, tak se tím dá i vydělávat. Dá se i těmahle závodama vydělávat?

No, jako jo. Vím, že v Americe jsou lidi, kteří se tím živí, ale to je jiná dimenze. Tady v Čechách se o tom ani pořádně neví, natož aby se tím vydělávalo.

A to se vydělává formou nějakejch sponzorů nebo jak?

Výhry jsou. Třeba v Americe vyhraješ prachy. Spartan má prize money, Predátor teď už taky přistoupil k tomu, že elitní skupina vyhrává prize money, ale jinde dostáváš třeba jen poukazy anebo ceny od sponzorů.

Kolik se teda pohybujou ty částky tady v Čechách?

Predátor má za první místo tři tisíce korun.

„cha cha cha“

Takže to není jako, že si vyděláš dvacku a na měsíc máš vystaráno?

Ne ne. To je právě v tom zahraničí. Tam jsou velký částky. Třeba na mistrovství světa a na mistrovství Evropy to jsou takovýdle částky.

A nemáš pocit, že kdyby se tady v Čechách vyhrávaly velký částky, tak to pak už trošku ztratí takový kouzlo?

Asi jo. Tady je ta banda lidí úplně pecková. Všichni navzájem si pomáhaj, podporujou a fanděj si. Já probíhám a mě tam cizí lidi plácají po rukou. Je to strašně hezký a mě to pak jakoby nakopne. A proto mě to i baví. Tam jsou ty lidi takový příjemný a je to upřímný.

A kolik teda stojí zápisný?

Zaleží, kdy se zaregistruješ. Čím dýl se zaregistruješ, tím je to dražší. Každej organizátor to má jinak, ale když stihneš ten cenovej level, kdy je to nejnižší, tak řádově do tisícovky. To nejlevnější.

Do tisícovky? Za jeden závod? A první cena je pak tři tisíce? To si dělají legraci, ne?

No hele, máš tam zážitek. Někdy je v tom balíčku tričko na památku, čelenka. Máš tam i tu medaili za účast. Občas tam najdeš nějakou tyčinku nebo něco. Zaleží i na délce závodu. Neplatíš stejně za pětikilometrovej závod jako za patnáctikilometrovej závod. Ten pětikilometrovej tě stojí třeba devět stovek a ten patnáctikilometrovej tak šestnácet.

To už jsi do toho musela dát pěknej ranec peněz, ne?

Hele, minulej rok to bylo kolem padesáti tisíc. Jenom ten svět s Evropou mě stál každej kolem dvaceti.

Dvacet tisíc?

Ale to beru se vším všudy. Cesta, letenka, jídlo, ubytování… Na tadyty zahraniční závody jsou ty starty dražší. Tam to stojí, ten krátkej závod plus mínus tři a půl tisíce a ten dlouhej sedm.

Takže místo, abys jela na dovolenou tak….

Tak si jedu na víkend za dvacku zmordovat tělo a jsem happy.

„Cha cha“

Trénuješ každej den?

Jo trénuju každej den. Já beru trénink i to, že mám třeba volnější den. V tom dnu se třeba protahuju. Musím kompenzovat.

Takže každej den nějak pracuješ na tý svojí přípravě. Ať už to je třeba protahování nebo tak?

Snažím se každej den minimálně k tomu tréninku přidat aspoň patnáct minut nějaký kompenzace a tím myslím to, že se tady třeba na patnáct minut protáhnu nebo mám třikrát v týdnu masáž. Nebo jdu do bazénu. Už nejsem nejmladší. Během atletiky jsem se třeba vůbec neprotahovala, nechodila do bazénu, do sauny, na masáže, nic. Nechápu, jak jsem mohla fungovat. Teďkon musím, protože když to dělat nebudu, moje tělo bude zatuhlý, svaly budou zatuhlý, a prostě ten výkon nebude takovej, jakej bych si představovala.

A tvůj trénink vypadá jako jak? Jdeš do posilky nebo si zaběhat?

Když přijdu z práce, vyvenčím tamtoho hafika a pak ho tady zas nechávám a mizím. Jdu běhat (tak čtyřikrát až pětkrát v týdnu, někdy běžím z práce ať ušetřím čas) a prokládám to cvičením na ruce, což chodím lezeckou stěnu do Makaku (vychází mi to tak jednou týdně). Nebo jezdíme jednou týdně ke kamarádovi, co má doma opičí dráhu. Nebo trénuju tady doma na tom, co tu mám. Je to různý. Záleží, jestli nemám nějaký komplikace zdravotní.

A do posilovny?

Ne do posilky vůbec nechodím. Nepotřebuju zvedat činky jako.

A máš trenéra?

Jo.

A s tím se vídáte kde?

Pepa je můj kamarád, můj masér a trenér. Všechno v jedný osobě. Začla jsem u něj tak, že jsem měla problémy s lejtkama. Strašně mě bolely i v noci. Volala jsem mu, jestli se mi na to nemůže podívat a nějak to rozmasírovat. No byla jsem přetížená. Od tý doby jsme najeli na pravidelný masáže, aby se to zlepšilo a mohla jsem zase trénovat. Po roce to tak postupně přešlo v to, že jsem začala řešit tréninky s Pepou. Původní trenér Honza už měl nějaké své jiné aktivity a úplně se mi nedokázal věnovat a pohlídat mě. Protože já tu kontrolu potřebuju. Takže momentálně mi tréninky připravuje Pepa.

To mě právě zajímá. K čemu jako potřebuješ toho trenéra. Jako obecně v každým sportě. Co ti ten trenér řekne víc, než by sis řekla sama?

Já bych sama sebe nemohla trénovat. Nedokážu si ten trénink sestavit logicky tak, aby to mělo hlavu a patu. Měla bych to rozhašený. Třeba bych si řekla: „Dneska je hnusně. Dneska nejdu běhat, tak si udělám něco na ruce.“ Druhej den: „Dneska zase prší, to je na prd, tak já si dám zase něco na ruce.“ To takhle nejde. Musí to mít nějakej řád. Ten trenér hlídá, abychom zatížili všechno vyrovnaně, aby něčeho nebylo hodně. Abych trénovala kompletně celý tělo.

A to myslíš, že by sis to sama nedokázala logicky odvodit?

Ne. Já bych to neuměla. Mám hodně zkušeností. Ale já bych v tom systém nenašla. Ten trenér ti i dává motivaci. Já potřebuju dohled. Někoho, komu si můžu postěžovat, komu můžu říct, že to bylo všechno na prd, cejtím se šíleně, vůbec mi to nejde a vůbec mi to neběží. Komu můžu říct: „Jo dneska to byla pecka a mám z toho dobrej pocit.“ Konzultuju i to, co bych ráda zahrnula do tréninku, ale nevím, jestli to bude mít smysl.

A ten trenér ti i dokáže říct, budeš dělat tohle, protože ti to dokáže pomoct na támhletu překážku?

Jo. Pepa má různý kurzy a školení. Umí v tom chodit a fakt tomu rozumí. Dokáže to i vysvětlit a dává ti to pak smysl.

Myslíš, že bys neměla takovýhle úspěchy, kdybys neměla trenéra?

Ne. Věřím tomu, že ne. Každý, koho znám a co se tomu začal věnovat a chce nějakej úspěch, tak má trenéra. Určitě bych nebyla na takovýhle úrovni, co jsem teď.

A chodí s tebou třeba na tu stěnu, že tě tam kontroluje?

Jsou některý tréninky, kam chodí se mnou, aby mě pohlídal, aby mě správně nastavil na ten cvik. Do gymnastický arény se mnou chodí. Na běhání ne. Tam není co řešit.

A na těch závodech máš s sebou trenéra? Že by ti třeba během závodu řek, tady na to se vyprdni a běž na handicap?

Ne ne. Pepa se mnou nejezdí. To by to se mnou musel obíhat a to by bylo na prd.

A pracuješ teda nějak i na tý hlavě?

To je moje hodně velký mínus. Na tom úplně nepracuju, ale potřebovala bych. Jako měla jsem asi tři sezení s mentálním koučem. Já to mám tak, že vnímám okolí. Nesoustředím se jen sama na sebe. Třeba řeším, jaký bude asi počasí. To neovlivním, tak proč to řeším? Snažím se tohle eliminovat, ale vnímám třeba i to: „Ježiši ona tam pojede tahleta holka a ta je dobrá v tom běhu.“ Dám tu energii tadytomu. V uvozovkách tě to může srazit. Ty myslíš na úplný hovadiny, který neovlivníš, protože ty nevíš, jak se ta holka připravila, jak se vyspala, jestli nebyla zraněná, jestli má formu. Proč to řešit. Tohle se tě ten kouč snaží učit, aby ses tím nezabejvala. Nebo taky, když přiběhneš někam k překážce, tak aby ses do toho nevrhla po hlavě. Dělám třeba to, že běžím k překážce, pak pomalu přejdu do chůze, dojdu k překážce, abych se i vydýchala, abych se zklidnila, a promyslím si, jak tu překážku půjdu. Třeba na tom mistrovství jsem se i podívala na lidi, co to šli vedle mě, abych věděla, a až potom jsem to šla. I tohle je o hlavě.

A ty tři sezení, dalo ti to něco?

Musím říct, že jo. Ale tím, že to bylo jen takhle krátký, tak to nešlo nějak podchytit do hloubky.

Jak se pohybujou cenově ty tréninky?

Záleží jak u koho, ale třeba tak tři stovky na hodinu. Někdo platí za rozpis tříměsíčního tréninkového plánu kolem patnácti set. A ten mentální koučink je drahej. Myslím, že přes dva tisíce za sezení.

Kde na to bereš?

Představ si, ale chodím do práce a vydělávám. Sice si „nemůžu“ koupit nic jinýho, jelikož všechno rvu do sportu a všeho, co k tomu potřebuju, ale zatím mi to nevadí. Baví mě to, co dělám, a neutrácím za kraviny. Pomáhají mi všichni kolem mě, jak můžou, a za to jsem nesmírně vděčná. Aktuálně mi startovné platí sponzor (Bedřichovský Bastard). Dostávám slevy na oblečení, něco vyhraješ na závodech, a pak si píšu Ježíškovi a k narozeninám.

A řešíš nějak stravu? Dělá to, myslíš, hodně na výkonu?

Jo, to taky dělá hodně. Já jsem stravu nikdy neřešila ani během atletiky. Mě k tomu nikdo nevedl. Až teď s tímhle sportem mě k tomu první trenér nasměroval. Nejsem úplně striktní. Já si dám čokoládu. Já si dám občas sladký. Ale snažím se hlídat si, abych měla dost bílkovin, abych měla dost zeleniny, a nežeru tolik toho sladkýho, co dřív. Necpu se knedlíkama a tadytěma srajdama

A pociťuješ teda, že co sis začala hlídat stravu, že je to lepší ten výkon?

Cejtím se i dobře. Není mi těžko. Takže jídlo jo. Snažím se, abych neprasila, ale že bych měla vyloženě nastavenej jídelníček, to vůbec ne.

A vy jste jako rodina sportovců? Máte to v krvi?

Hele, ani ne.

Někdo třeba sportuje pro ten pohyb, ale vůbec jako nezávodí, ale tebe vyloženě baví to závodění?

Jo, já jsem hrozně soutěživej typ. Chápu, že lidi jdou na tyhle závody pro tu radost, že prostě něco dělaj a jsou venku. Ale je to závod přece! Tak já musím závodit. A né, že se jdu proběhnout. Já to mám takhle od tý doby, co dělám sport. Vždycky jsem chtěla patřit mezi ty nejlepší.

No tak to teď patříš. V tomhle sportu vynikáš.

Hele já bych tomu nevěřila, ale v tomhle sportu uplatním to, co jsem využila během i plavaní, dá se říct, ale hlavně během tý atletiky. Ono se to nezdá, ale ta atletika je taky hodně všestrannej sport. Já z toho fakt čerpám. Přes sílu, trpělivost, že se zakousnu a budu to dělat, dokud to nedám, i přes tu píli.

A na čem teď potřebuješ nejvíc zamakat?

Na běhu. Mám pocit, že jsem strašně pomalá. Věřím tomu, že se hodně posunu, když zapracuju na běhání. Já tu sílu mám. Tam si myslím, že jsem na docela dobrý úrovni, ale ten běh prostě nemám tak, jak já bych si představovala.

A co je teďka tvůj největší cíl?

Už jsem si splnila účast na Evropě a na světě. A můj další cíl je se na Evropě umístit na bedně. Je to velká dřina, abych se tam dostala, ale není to nereálný.

Jaký jsou nejznámější překážkový závody u nás?

Predator Race, Spartan Race, Gladiator Race, Bedřichovský Bastart, Excalibur Race, Urban Challenge, Heroes Race (na které jsem si teď vzpomněla).

Skrýt

Co jsou rybí schůdky?

To je překážka, kde se na tyči zavěšená ve vzduchu přitáhneš a jednotlivými přískoky se musíš přemístit o příčky výš po konstrukci.

Skrýt

Co je to kombo?

Kombem nazýváme takovou překážku, která je většinou dlouhá a skládá se z několika částí. V jedné části se například houpeš přes kruhy, pak přecházíš na nunčaky, pak klasické ručkování přes trubky a z nich třeba na lana.

Skrýt

Jak ses k tomuhle sportu dostala?

Jednoho krásného dne jsem šla na atletický stadion, jakože si tam něco jen tak pro sebe potrénuju. Byl tam Honza. Čekal na tréninkovou skupinu. Dali jsme se do řeči. Chyběl jim jeden člověk na trénink, protože potřebovali bejt sudý, tak mně řekl, jestli nechci trénovat s nima. Pak jsme si začli psát. Svěřila jsem se mu, že se připravuju na Spartana, že chci poprvé zkusit takovejhle překážkovej závod. Ptal se mě, jestli s ním teda nechci zkusit Army Run na Ještědu a já souhlasila. Udělali jsme spolu domluvu, že když se pak na tom Spartanu umístím do desátého místa, tak mě bude trénovat zdarma. A ono to dopadlo.

A co to bylo za tréninkovou skupinu?

Bootcamp Team. Je to cvičení venku za každého počasí. Chodila jsem pak jednu dobu s nima, ale teď už jsem tam strašně dlouho nebyla a mám teď takovej tréninkovej plán, že už se mi to tam nehodí. Potřebovala bych nafouknout den nebo roztáhnout tejden, časově to nedávám.

A oni trénujou hlavně na tyhle překážkový závody?

Netrénují jen na překážkové závody, ale připraví tě na ně velice dobře. Je to tréninková skupina určena pro širokou veřejnost. 

Skrýt

A jaký jsou v těch kategoriích rozdíly?

Elita je dobrá v tom, že běžíš úplně první, takže máš čistej prostor. Nemáš ty překážky tak opatlaný. Záleží na organizátorovi, ale elitní vlna má většinou jiný podmínky než Open, nebo Age Group se tomu taky říká (to jsou ty věkové kategorie). Ta elitní vlna má podmínky takové, že ty překážky musíš dát. Nemůžeš si pomáhat na překážce. Nemůžeš přijmout pomoc od jiného závodníka.

Skrýt

Takže v tý atletice to bylo v tomhle jiný?

Je pravda, že v porovnání s tou atletikou to je jiný. Já jsem se s těma svejma soupeřkama taky znala, taky jsem jim fandila, ale nebylo to tam jako tady.

Skrýt

A nemůže tě to s tou soupeřkou naopak namotivovat?

No může, ale záleží, jak si to v tý hlavě přebereš.

A vrcholoví sportovci, co třeba hážou oštěpem, mají tyhle mentální koučinky?

Ne všichni. Ale někteří to i říkají, že až mentální kouč je dostlal k těm výsledkům, co mají.

Skrýt

Jak vnímáš prohru?

Jako impulz proto, abych příště byla já ta, co vyhraje. Samozřejmě nejdříve následuje naštvanost, smutek atd., pak se ti to ale v hlavě rozleží, projedeš si znovu závod, myšlenky a nakopne tě to do příště.

Skrýt

Proč jsi přestala s atletikou?

Přestala motivace. Rozešla jsem se s přítelem a v tu dobu už mě nic nemotivovalo. Už se mi prostě nechtělo.

Skrýt

A minule si byla kolikátá?

Minule jsem to přece nedokončila. Teď to bude na konci června v Polsku a Poláci mají dobrý komba. Takže musím pořádně dřít, abych se tam udržela. 

Skrýt

A musíš se umístit do určitýho místa?

Jo.

A to se ti povedlo?

Jo.

Skrýt