Policejní práce

K policii jsem nastoupil v říjnu 2006, ale zhruba po pěti letech jsem si dal rok a půl pauzu v civilu. Takže bez toho roku a půl mám za měsíc desetiletý výročí. Práci u policie jsem si vybral asi proto, že když jsem tehdy končil střední školu, bratr už u policie sloužil. Také k tomu lehce přispěla křesťanská výchova. Člověk byl veden k tomu, aby se choval správně, čestně, zastával se slabších atd. Možná to taky bylo touhou osamostatnit se a už si vydělávat. Navíc – byla to pro mě relativně snadno získatelná práce. A taky jsem od toho očekával to, co se mi splnilo a plní, že to nebude stereotyp, že můžeš začít ráno – pohodička, snídaně, kafíčko, koblížky… anebo taky že už ráno v 7:05 stojíš na nehodě a řídíš dopravu.

 

Změnily se nějak poměry u policie za těch deset let?

Na oddělení, kde já sloužím, pamatuju tři velitele. Každý měl svoje klady a zápory, ale na tom oddělení je i díky nim opravdu dobře. Od vedoucího se totiž odvíjí i morálka mezi mužstvem.

No a u policie obecně?

Některý věci se zlepšily, některý věci jsou zoufale stejný a některý se zhoršily. Jednoznačně se zhoršila obsazenost lidí. Nás už je na oddělení velmi málo, momentálně nás zbylo dvanáct i s vedoucím a zástupcem. Pamatuju doby, kdy nás bývalo šestnáct. Ale oficiálně nejsme minus čtyři, protože ty čtyři tabulky se zrušily úplně, aby to vypadalo na papíře, že nás je dostatečně, což je pokrytectví. Když jsem nastupoval, bylo nás taky málo, ale bylo to přiznaný, a vědělo se, že je to krize. Udělal se nábor a lidi se sehnali. A nyní se musí na naše oddělení, deset služeb dotovat, abychom dali vůbec službu po dvou. Protože se stávalo, že jsme sloužili v jednom.

A za těch deset let ses vypracoval kam?

Za deset let jsem udělal „velký kariérní skok“. Jsem tam, kde jsem začal. Na stejném oddělení v Chrastavě, kde jsem začal, se stejnou hodností, se kterou jsem začal, a na stejné funkci, kterou jsem zastával.

Takže jakou máš teda hodnost?

Podpraporčík.

A jak vypadá běžný den podpraporčíka?

Sloužím venku na ulici, takže sloužíme dvanáctky.

Ten den je opravdu nepředvídatelný. Ráno je předání služby. Jeden z vás dvou si bere službu dozorčího.

Potom probíhá brífink u vedoucího. Ten řekne nějaký úkoly na ten den. Že se třeba pojede eskorta k soudu. Nebo že je někdo zadrženej na policejní cele a je potřeba ho vyslechnout, sdělit mu podezření, případně ho propustit.Potom bývá opatření na přechodu. Tam se někdy dostaneme, někdy ne.Pak máš rozpis, kde máš být venku na hlídce. Máš spisy, na kterých bys měl pracovat. Během toho všeho reaguješ na tísňový volání nebo jiná oznámení.

Ty spisy, na kterých děláte. Jaké jsou nejčastější?

Nejčastěji jsou to trestné činy a přestupky proti majetku.

Pak různé trestné činy nebo přestupky v rovině mezilidského soužití.

No a potom různé spory. Bohužel zrovna tohle jsou často věci, který policie těžko vyřeší. Že se třeba dva lidi rozvádějí a nedokážou se dohodnout, čí je ta skříň, nebo že jeden někomu opraví pokoj a ten druhý mu za to nechce dát peníze. Tvrdí třeba, že ten druhý svou práci udělal špatně.

Takže tam figurujete spíš pro uklidnění situace?

Jasně ale v momentě, kdy ten člověk řekne, že mu ten druhý u toho sporu o skříň nadával, tak už to spadá pod nás, protože už je to přestupek proti občanskému soužití. Takže my oznámíme to nadávání, ale samotný jádro se musí pak řešit u soudu.

A ty i vyslýcháš?

Já vyslýchám často.

Poznáš, když někdo lže?

Nejsme detektor lži, ale v některých případech to poznáš. Často vyslýcháš s nějakou taktikou.

Když jsi nezletilý a něco spácháš, tak to pak nemáš v trestním rejstříku, ale vy to tam třeba při výslechu vidíte nebo nevidíte?

Já to vidím vždycky. Je výmaz nebo zahlazení, ale to slouží jen k tomu, aby nebyl dotyčný celý život persekuován a neměl cejch kriminálníka a třeba kvůli tomu nesehnal práci. My vidíme vše. A to proto, abychom věděli, s kým jednáme, a můžeme tak brát jeho minulost v potaz.

Často po Chrastavě vídám existence, u kterých si říkám – proboha, proč už je neseberete? Máte třeba ze shora pokyn, že nemáte někoho sbírat?

Za co bychom je měli sebrat? Že blbě vypadají?

Ne to ne, ale vidíš, že jsou třeba na fetu nebo tak…

Bejt zfetovanej je prakticky nic. Pokud dokážeš stát na nohách a něják mluvit, tak neskončíš ani na záchytce.

Dobře, a může se ti teda stát, že děláš běžnou silniční kontrolu, někoho zastavíš, vyhledáš si ho v tom vašem systému a tam je třeba přímo napsaný „Nechte ho být“?

A nepřijde ti, že se moc ptáš?

Takhle to úplně nechodí, ale dál bych to nerozváděl.

Je v Chrastavě bezpečno?

Nechci do toho tahat statistiky, ani je nemám k ruce. Ale v Chrastavě bydlím a každý policajt má možnost si každou službu pročíst tzv. svodku. Kdybych to měl srovnat s Libercem, tak v Chrastavě je bezpečno. Nemůžeš vyloučit, že nějakej opilej zmetek někde někoho přepadne nebo znásilní. I takový věci tady v Chrastavě byly. Ale rozhodně to není na denním pořádku. A zrovna pokud jde o klasický znásilnění, tak si tady pamatuju jeden dva případy.

Měl jsi možnost třeba to znásilnění vyšetřovat? Byl jsi u toho?

Nebyl jsem u toho a ani bychom to na oddělení nevyšetřovali. Protože to jsou závažné trestné činy, který vyšetřuje rovnou kriminálka.

Aha, takže vy jste k tomu zavolaný a pak to předáte kriminálce?

My jsme ty, co se prvotně postarají o tu oběť, předají ji případně k ošetření, pronásledují toho pachatele, zabezpečí místo činu. Ale hned se na místo volá vyšetřovatel a ten rozhoduje o dalších úkonech. A pokud se pachatel dopadne, tak i on zahajuje jeho trestní stíhaní a celý ten spis vede.

A když říkáš, že je tady relativně bezpečno, musel jsi někdy vystřelit?

Ano, střílel jsem jednou. Takzvaný varovný výstřel. Když jsme pronásledovali ukradený auto.

A jak to dopadlo?

Potkali jsme auto, o kterém jsme věděli, že bylo to ráno ukradeno, tudíž jsme se za ním rozjeli a chtěli ho zastavit. Nereagoval a ujížděl 120 km/h. Potom projel zátaras kolegů, kdy jednoho málem přejel. Na to jsem reagoval těmi varovnými výstřely (do vzduchu). Řidič na to ale absolutně nereagoval a na auto střílet nemůžeš, to už by musel svou jízdou opravdu bezprostředně ohrožovat životy lidí okolo a i tak je to ošemetný, protože nevíš, jestli není někdo skrčenej na spolujezdci a třeba s tím ani nemá nic společnýho, což se kolegům třeba už stalo (týpek v kradeným autě nabral cestou stopařku). Nakonec sjel někam na polní cestu a utíkal pěšky. To jsem střílel znova, protože když už nemohl utíkat, otočil se ke mně a sahal pro něco do kapsy. Až teprve po dalším varovným výstřelu a hrozbě namířenou zbraní uposlechnul výzvy a lehnul si na zem.

Pro co si to šahal?

Když jsme ho prohledávali, zjistili jsme, že sahal pro baterku. Nevím proč, ani on to asi nevěděl, byl totálně sjetej. Stát se to v Americe, tak je zřejmě po smrti. Tam už by kolegové nestříleli při šmátrání v kapse do vzduchu, ale rovnou na něj.

A co považuješ za svůj největší pracovní úspěch za těch deset let u policie?

Tuhle otázku si taky někdy pokládám. Každý chce asi vidět výsledky své práce. Když jsi zedník, tak postavíš pár krásných domů a jednou svým dětem můžeš říkat, že jsi pomáhal tenhle dům stavět. Ale u policajta je to těžší. Asi se nám jednou, dvakrát, třikrát podařilo přispět k záchraně lidského života. Pak jsou taky věci, o kterých nevíš. Možná, že protože jsi někomu dal pokutu za sjetý gumy, byl donucenej si koupit nový, tak díky tomu třeba někoho nepřejel, protože nedostal smyk v zatáčce. Někdy se u tý prevence těžko ty výsledky vidí nebo dohledávají. Ale teoreticky, když dohlídneš do těch nejvzdálenější konců, tak i tam může být nějaká záchrana života.

A zachránil jsi teda někdy přímo někoho?

Konkrétně si vybavuju, že ještě v Praze po škole jsme s kolegou zabránili ožralýmu chlapovi, aby se podřezal střepem z výlohy, kterou předtím proskočil, pokusil se bodnout do krku. Podařilo se nám, a né jednou, na poslední chvíli vykopnout dveře, když tam byl člověk po mrtvici už třeba třetí den. A byl na hranici života a smrti. Podařilo se nám evakuovat barák za minutu dvanáct, když v něm hořelo. Podařilo se nám tahat lidi po nehodě z auta, když třeba hrozilo, že blafne auto.

A setkal ses už někdy s mrtvolou?

Ano i to je naše náplň práce. U nehody je to takový spontánní setkání. Ale častěji se s nimi potkáváme, když někdo volá, že třeba soused už týden nevylezl z bytu, neotvírá dveře, hromadí se mu pošta a je zjevný, že je vevnitř, ale že už asi nežije.

A pamatuješ si svojí první mrtvolu?

Pamatuju.

Jaký to byl pocit?

Bylo to drsný. Protože jsem byl takovej vyplesklej čerstvě po škole. Byl to černě legendární den. Protože se nám ty zemřelí sešli dva v jedno dopoledne. Což se v Chrastavě nikdy předtím ani potom nestalo. A ten člověk, u kterýho jsem byl, se zabil sám a to tak, že se podřezal v koupelně. Takže to nebyl moc hezký pohled.

A jste na to nějak připravovaný, třeba ve škole?

První level připravenosti se odvíjí od psychotestu, na základě kterých tě k policii přijímají. Tam by už mělo být jasný, jestli to dáš. Ale nikdy to nevíš jistě, dokud se do té situace nedostaneš reálně. Dále by tě na to měla připravit pitva, ať už formou videa nebo reálná. Nám na škole pouštěli jenom videa. Ale spousta kolegů by ti řekla, a k tomu se i přikláním, že pokud ti nevadí ten samotný fakt, že tam leží někdo mrtvý, tak ti většinou vadí spíš ty projevy okolo. Jako zápach. Třeba když potkáš někoho, kdo už tam leží tři týdny a takzvaně protýká postelí, tak to už tě vyloženě nakopává na zvracení.

A vracej se ti třeba některé vzpomínky na mrtvoly nebo to máš všechno zpracovaný?

No já jsem trochu rekordman, nevím proč, ale scházej se mi tyhle případy. Jestli má každý za rok jednu dvě mrtvoly, tak já jich jeden čas míval za rok třeba deset. Takže jsem je přestal počítat na třiceti. A už jich bylo tolik, že si každého nepamatuju. Ale dva nebo tři se mi vracejí. To byly silné a nehezké zážitky. Jeden z nich byla ta první sebevražda. A obecně se mi sebevraždy vrací více než běžné úmrtí. U běžného úmrtí člověk vnímá určitý klid a že dotyčný umřel třeba ve spánku a bylo mu 85 let a má za sebou generace potomků. Obecně nejhůř se snáší děti. Ale ty se mi naštěstí zatím skoro vyhýbají.

A která je ta další?

Jeden takovej případ ve mně zůstal hodně, byl to kluk kolem čtrnácti let, kterej doslova strčil hlavu před projíždějící vlak. Kromě toho, že jsme sbírali s technikem mozek na 100 metrech, bylo hrozný to pomyšlení, co mu asi běželo hlavou, než takovou věc udělal. On tam na ten ranní vlak čekal několik desítek minut. Bylo tam v trávě vyšlapaný kolo, jak chodil a přemýšlel. Tak tam stojíš a říkáš si, co tě k tomu ve čtrnácti přivede, že to nakonec uděláš. U takových případů je pak hrozný i vyrozumívat rodiče. Zpravidla by u toho měl být psycholog, ale ne vždy to vyjde. To pak jedeš v pět ráno říct matce, že jí umřelo dítě. Upřímně, tohle je pro mě psychnicky náročnější než ohledání nějakého těla.

Člověku ani nedojde, co všechno Vaše práce obnáší. Někdy to musí být i docela adrenalin ne?

Adrenalinový zážitky jsou častější, než si lidi myslí. Dost často jde o situaci, která se vyvine z nějaký úplný banality nebo banálního oznámení. Například jedete s kolegou na to, že si stěžuje soused na rušení nočního klidu. Přijedete tam a skupinka nějakých spoluobčanů v síle deseti lidí se mlátí baseballovejma pálkama, vyhrožuje si nožem a hází po sobě věcma. To si konkrétně vybavuju jeden fakt ostrej případ.

A obecně honičky v autě jsou adrenalin. Velká část veřejnosti to asi nemá moc ráda. Preferují ten názor, že bychom je raději měli nechat ujet, než díky té honičce někoho zabít. Je to asi tak někde uprostřed. Vždycky by měl být na prvním místě život můj, život kolegy a život lidí, který jsou v tom nezúčastnění. Ale nějaká snaha o zadržení by se vyvinout měla, jinak by si tady každý dělal, co chce. Vždy je potřeba zvážit, jestli to za to stojí.

Signály jsou taky adrenalin. Když ve dvě hodiny ráno přijde operačnímu signál, že se spustil alarm někde v chatě v lese. Když tam jedeš, tak nikdy nevíš, jestli tam běhala myš nebo vítr a nebo tam skutečně někdo je.

Už se ti stalo, že si jel na signál a někdo tam skutečně byl?

Mě ne. Stalo se to kolegům několikrát. Vybavuju si, že kolega chytnul v mateřský škole uprchlého vězně, co se tam vloupal.

Měl si někdy zranění plynoucí z policejní práce?

Hned po prvním roce služby, kdy jsme byli v rámci praxe jako posily v Praze tři měsíce. Tam jsem málem umřel. K večeru jsme jeli na oznámení, že nějakej agresivní zfetovanej člověk napadá ostrahu v obchoďáku. Kolega řídil a já jsem seděl na spolujezdci. Třetí kolega byl vzadu. Protože jsme byli mladý a hloupý, tak jsme nevyužili ani bezpečnostních pásů, což je naše oprávnění. Nemusíme se v autě ve službě poutat, ale pokud už jedeš rychle a v pražským provozu, tak bych to každému kolegovi doporučoval dělat. Stalo se nám, že v křižovatce, kde jsme jeli asi stokilometrovou rychlostí na červenou, s majákama, tak nám tam poměrně rychle, byť dle předpisů správně, vjelo auto, se kterým jsme se střetli. Svojí hlavou jsem rozbil čelní sklo a je to prvních pět minut, který si v životě nepamatuju. Probral jsem se se zakrvácenou hlavou někde na obrubníku a vůbec nevím, jak jsem se tam dostal.

A co ten člověk v tom autě, se kterým jste se střetli?

Tam byli taky nějaký zranění. Přiznám se, že přesně nevím, jak to s nimi dopadlo. Já jsem marodil asi čtrnáct dní.

Jak se tohle řeší, když oni jeli podle předpisů a správně a vy teda na červenou, ačkoli s majákama, a došlo ke střetu? Čí to byla vlastně vina?

Je to vždy vina řidiče toho služebního vozidla. Máš sice právo přednosti jízdy, ale nesmíš v žádným případě ohrozit ostatní účastníky provozu.

Takže ten řidič toho policejního auta měl postih?

Ano měl postih a hrozilo by mu i trestní stíhání, pokud by někdo marodil déle než těch čtrnáct dní.

Takže je to i velký riziko, které si nesete v ten běžný pracovní den, odpovědnost za kolegu a tak?

Je to velké riziko. U těch velkých honiček i u toho ježdění na majáky je vždy na prvním místě to, že nesmíš zranit nikoho, kdo s tím nemá nic společného. Hold třeba přijedeš o chvíli později a pachatel třeba i uteče, ale nejsi superman a nemůžeš si dovolit zmasakrovat tři další lidi, jen abys tam byl rychleji.

Panuje mezi vámi na oddělení i velká důvěra?

V ideálním případě by měla být…

A máš tam teda ke všem důvěru?

K většině důvěru mám. Ke všem úplně ne.

A slouží s vámi i ženy?

Obecně u policie ženy slouží. U nás na oddělení jsme také měli, ale odešly většinou na mateřskou. Momentálně jsme jen chlapi.

Je to v něčem jiný sloužit s ženou?

Asi bych to negeneralizoval. Hodně se to odvíjí od osobnosti a zkušeností té konkrétní ženy. Zažil jsem kolegyně, o které bych se skutečně nebál. Ale zažil jsem i ženy, kterým někdo sprostě vynadal, a rozplakaly se. Myslím si, že jsou ženy, který na ulici patří a dokážou odvést kus práce.

Víš, že vás lidi nemají rádi?

Slýchávám to.

Čím to je?

Z části, že jsme represivní složka. Ale naopak i dost často se stává, že když někde řídíš dopravu čtyři hodiny v dešti na křižovatce, tak někdo ti přinese bandasku s horkým čajem. Takže vnímám i tu druhou stránku. Prostě zkus si představit týden bez policie. Jak by to asi vypadalo? Myslím, že ti, co nejvíc na polici nadávají, by nejvíc volali, aby se vrátila zpátky.

Jak vidíš svojí budoucnost u policie? Máš nějaké ambice?

Úplně ambiciózní nejsem. Dřív kolegové z obvodu postupovali na kriminálku, ale dneska si ani výrazně nepomůžeš, co se týče příjmu. A některý z nás odrazuje pravidelná pracovní doba a náplň práce. Řešíš prakticky jen spisy. Prostě víc papíruješ, než jsi na ulici. Možná výhledově, až budu mít děcka, zvažuju přesun na operační středisko v Liberci. To je centrum, kde se přijímají tísňová volání a podle závažnosti tam operační vysílá hlídky a specialisty.

Chceš mi k tématu policie ještě něco říct?

Asi to, že by bylo hrozně fajn, kdyby nás bylo míň potřeba. Někdy řešíme věci, který jenom souvisí s tím, že se lidi neuměj domluvit. Když třeba k něčemu přijedeš, zjistíš, že tam jsou dva normální lidi, mezi nimiž je jen obrovská komunikační bariéra. Možná kdyby nás nebylo tolik potřeba, tak bych si s klidným svědomím našel práci jinou.