Námořník

26. 03. 2020

33 minut

V tuhle chvíli mám naplutých asi 25 nebo 30 tisíc námořních mil. Což je relativně hodně. Svoji první plavbu jsem měl v roce 2011. Nalodil jsem se 23. prosince na Novým Zélandu. Konkrétně jsem na tu loď přišel přes internet. Vyloženě kapitán sháněl posádku. Já jsem si udělal profil na jedněch stránkách, kde jsem uved, že mám sen přeplout oceán, že chci plout do Evropy z Novýho Zélandu. Oslovil jsem prvního kapitána a on mi napsal, tak přijeď.

Když si oslovil toho kapitána, tak už jsi měl nějaký ty zkoušky námořnický?

Neměl jsem vůbec nic. Neměl jsem žádnou zkušenost a neměl jsem nejmenší ponětí, o co jde.

Prostě kluk z Chrastavy si řek, že se chce plavit po moři?

To byl dětskej sen. Od dětství jsem měl námořníky jako synonymum svobody. Vždycky jsem chtěl přeplout oceán a vždycky jsem chtěl zažít bouřku na moři. Takže když jsem odletěl cestovat a makat na Zéland, tak jsem tam letěl s jednosměrnou letenkou s tím, že prostě zpátky jedu lodí, ať se děje, co se děje.

A tady v Čechách jsi na Labi předtím třeba někdy plul?

Ne, v Čechách jsem nikdy neplul.

Ani na Lipně?

Ani v Chorvatsku, jako drtivá většina českých mořeplavců. Já jsem dělal až pak pozdějc přeplavby po Středozemním moři.

Takže tam na Novým Zélandu, když jsi se nalodil, jsi fakt poprvý stál na lodi? Že jsi poprvý zažil to, že se to s tebou houpe?

Ano.

A nebál ses, že budeš mít třeba mořskou nemoc? Měls mořskou nemoc?

Měl. Zezačátku ano, první dva dny. My jsme vlastně z Novýho Zélandu vypluli dvakrát. Poprvé jsme vypluli na Silvestra a vrátili jsme se zpátky 1. ledna. Takže pro imigrační úředníky, který museli na loď přijít a zkontrolovat nás, to muselo vypadat, jako že jsme měli párty novoroční.

A proč jste se vraceli?

Já v tuhle chvíli podezírám kapitána, že to udělal naschvál, protože musel vědět, jaký počasí bude. Žádnej kapitán nevyjede bez toho, aby si zjistil počasí, a my jsme vypluli do bouřky. Do docela slušný bouřky. Do takový bouřky, že jsme museli zpátky vzhledem k tomu, že ta loď prostě tu bouřku nevydržela a spousta lidí tu bouřku nevydržela. Jeden Polák to opravdu vzdal po týhle bouřce. A udělal naprosto správný rozhodnutí. Věděl, že pravděpodobně tohlecto nebude pro něj, protože to, co jsme zažili tady, jsme potom zažili dvojnásob uprostředka oceánu, kde není pomoc.

Takže on jako otestoval ty lidi tou bouřkou?

Loď i lidi. Prasklo nám lano od přední kosatky, což bylo až neuvěřitelný, protože to lano bylo aspoň 3 cenťáky silný a uvnitř je kevlar. To je něco, co by uneslo tank, a to prasklo zátěží větru.

A ty jsi plul jako pomocník toho kapitána nebo jako turista nebo jako co?

Ne. Ta loď byla manuální závodní jachta. To znamená, že tam není žádná hydraulika, žádná elektřina na ovládání těch důležitejch věcí. Takže se všechno musí dělat manuálně. Ta jachta měla 24 metrů, což je relativně slušná velikost a na to je potřeba hodně lidí, aby se dala obsluhovat. Navíc ten stěžeň měl 33 metrů, takže tam je potřeba hodně síly a hodně chlapů na to, aby člověk s tím vůbec mohl plout.

I jako nezkušenejch chlapů? To není nějak složitý, jo?

Potřebuješ jenom svaly, víceméně.

Aha aha, takže mě by nevzal asi.

My jsme tam měli na palubě celou sortu lidí a jedna z nich byla jednašedesátiletá německá matematička v důchodu, co si takhle splňovala sen, a ta tam víceméně vařila.

Aha aha, takže mě by nevzal.

(Společné „cha cha cha“)

Takže každej tam byl jakoby na něco?

Ono to je daleko složitější. Tam jde o to, že on plul místama, kudy se normálně nepluje. On byl nesmírně zkušenej. Pravděpodobně jeden z nejzkušenějších kapitánů, který jsem doteď potkal. Fyzicky byl zdaleka nejsilnější z nás všech, protože on zkoušel všechny ty lidi na sílu pákou.

To vás zkoušel jako před tím, než vás nabral?

Ne před tím, než nás nabral, ale než jsme vypluli. Aby věděl, kdo je jak silnej a komu dát jaký úkoly. On byl tak silnej, že i kdybych použil obě ruce na jeho ruku, tak nemám šanci. Ale hlavně byl silnej psychicky, protože my jsme pluli na východ od Nového Zélandu. To znamená přes Pacifik, ale dole na jihu. To je Jižní oceán. Což je opravdu jako nejdrsnější moře na světě. Ten kapitán mi to řekl první den, než jsem se vlastně nalodil. Prostě si mě vzal stranou a říká: „Hele, budem se plavit místama, který jsou nejdrsnější na světě. Jseš si jistej, že to zvládneš?“ A já jsem mu na to řek, že jak znám sám sebe, tak to budu milovat. A měl jsem pravdu.

Neplakal si?

Ne

Ani jednou?

Ne. Vůbec ne.

Byl někdo, kdo tam plakal?

Neplakali, ale lidi byli v panice, což je jako běžný, protože většinu cesty jsou nejbližší lidi k tobě, když přes tebe přelítá mezinárodní vesmírná stanice. Nejbližší pevnina je rozhodně celou cestu dno. Navíc kdyby se něco stalo, tak jakákoliv záchrana, jak už z Novýho Zélandu, tak potom dál z Jižní Ameriky, má limit, kam ty helikoptéry můžou doletět. Takže většina tý cesty je na tvoje vlastní riziko a v případě, že se něco stane, tak jseš mrtvá. Tam není jiná možnost, než že jseš mrtvá.

Jako i kdyby se něco s tou lodí stalo?

Ano.

Jako že nepřijede třeba jiná loď?

Ne. Tam nikdo není. Jediný lidi, který se tam plavěj, jsou profesionální závodní námořníci.

Takže za celou dobu jste nepotkali žádnou loď?

Ne.

A to jsi do toho šel s tím, že když tak umřeš, jo?

Já jsem člověk, kterej takhle nepřemýšlí, a proto jsem vlastně nebyl nikdy v panice. Já řeším problémy, který jsou, a na tý lodi vůbec jsem se to od toho kapitána naučil úplně jiným způsobem. Protože samozřejmě my jsme měli spoustu problémů. Například čerpadla na vodu přestaly fungovat, takže nemáš pitnou vodu nejednou. Teda máš. Je dole v tancích, ale nemáš ji jak dostat z těch prostor, takže si prostě musíš poradit. S generátorem jsme měli problémy. Uprostředka oceánu jsme potkali ledovce. Což je nesmírně nebezpečný. Potkali jsme ledovce, který měli i padesát, sedmdesát metrů napříč, ale tebe potopí i třímetrovej. Navíc ty ledovce, jak plujou na sever, tak tajou, a tím, jak tajou, tak kolem sebe vytvářej mlhu. Takže pamatuju si noc, kdy jsem vyšel nahoru na palubu ve dvě ráno na hlídku, podíval jsem se na vrch stěžně a úplně jsem se zhrozil, protože ty světla na konci stěžně už jsem skoro neviděl a ty byly 33 metrů ode mě. Takže jsem věděl, že viditelnost je asi 40 metrů. Je tma jako blázen a během první půlhodiny jsme minuli ledovec asi tak o 20 metrů.

Tak to jste měli nějaký radary na ty ledovce ne?

Ne neměli. Neměli jsme takový vybavení, který by to detekovalo. Tamten, co jsme minuli, měl podle mě nějakých 20 metrů na vejšku, jestli si to dobře pamatuju. To byl pohled, jako když se koukáš smrti do očí. Do toho prvního jsme skoro narazili. Protože to bylo úplně první setkání v mlze a ten ledovec se vynořil vyloženě přímo před náma.

Tam musela bejt teda i hrozná zima.

Jo.

Celou dobu ti byla hrozná zima? I v tý kajutě?

Jo. Ty máš vlastně námořnickou bundu a námořnický kalhoty, který jsou opravdu ze silnýho materiálu a měly by bejt nepromokavý.

Tos nekupoval v Decathlonu, předpokládám.

( společné „ha ha“)

Ne. Já jsem měl svoji bundu Direct alpine do hor, a to mi řekli: „No to jseš blázen.“ Ale já jsem si opravdu předtím nedovedl představit, co mě čeká. Absolutně vůbec nic. Sundal jsem si bundu. Sundal jsem si kalhoty. Pod tím jsem měl normální kalhoty a pod tím podvlíkačky. Měl jsem, mám takovej dojem, tři trička a čtyři mikiny a spal jsem v tomdletom ve dvou spacácích.

A není možnost si to tam kde vyprat asi, že jo?

Ne. Nemáš ani sprchu.

Ty ses nemyl? Jak dlouho?

25 dní. Jseš v zimě, takže se nepotíš víceméně. Možná při práci se trošku zahřeješ.

A jak se tam chodí na záchod? Tam je nějakej záchod a pak se na pevnině vyleje?

To jde do moře.

Takže 25 dní jsi nebyl na pevnině?

Vyrazili jsme z Novýho Zélandu, a do Jižní Ameriky jsme 25. den připluli do přístavu.

A to byla tvoje nejdelší plavba na čas?

Musela bejt nejdelší, protože nic delšího na světě není. Od pevniny k pevnině. Samozřejmě můžeš obeplout svět bez toho, abysi zastavil.

A kolik vás teda vlastně bylo?

Deset.

A vy jste něco platili? Jakože za tu jízdu?

Jo jo. Normálně se běžně lidi skládaj na takovýdlec plavby, protože nemáš žádnou zkušenost a všichni lidi, který by chtěli začít, tak si to musej zaplatit. Tam jiná možnost vlastně není. Můžeš najít opravdu zajímavý věci. Nemusíš si platit nějakej kurz nebo něco, můžeš opravdu cestovat po světě, ale většinou se platí. Mám takovej dojem, že jsme platili 25 dolarů na den.

A jakou jsi tam měl teda hlavní funkci? Nebo co byla tvoje práce?

Já jsem byl jeden z těch nejsilnějších lidí, takže jsem obsluhoval spolu s Američanem Zackem graindr. Což je takovej sloupek s klikama po obou stranách. Můžou s tím dva lidi z obou stran točit. Těch tam bylo, jestli si dobře pamatuju, pět. Každej ten sloupek měl určitou funkci, že se mohly jakoby propojit. Takže čtyři lidi mohli obsluhovat tu samou věc. A všichni mohli obsluhovat vinšny, na kterých jsou lana na vlastně všecko, co ovládáš na tý lodi. Na plachty třeba. Cokoliv, co tam potřebuješ, ovládáš těmahle lanama.

Jak jsi tam chodil spát? Normálně jsi mohl spát osm hodin denně třeba? Nebo to vůbec?

To nejde. Ty máš hlídky. Který my jsme měli ze začátku tři hodiny na palubě hlídka a šest hodin volno. Většina lidí to mělo tak, že tři hodiny makáš a šest hodin spíš. A neděláš nic jinýho. Najíš se, když jdeš z hlídky dolů nebo když jdeš na hlídku. To jsme měli víceméně celou dobu až do tý doby, než to začlo bejt opravdu špatný. Protože ta nejdrsnější část je na konci. Jak je mis Horn. To je nejjižnější část Jižní Ameriky.

A tam je to nejdrsnější jo?

Jo. Mis Horn je neskutečná námořnická legenda. Je to vlastně sen všech námořníků plout tamtudy. A je to tam nebezpečný, protože tam je Drakeův průliv. Mezi Antarktidou a Jižní Amerikou. Ten průliv má, jestli si dobře pamatuju, nějakejch 800 kilometrů (600 námořních mil) a celej Pacifik se vlévá tímhle malinkatým průlivem do Atlantiku.

Takže je tam proud?

Já jsem někde četl, že tam je jeden a půl milionu kubických metrů za sekundu. Tam vlastně, jak se to zužuje do toho průlivu, tak tam vznikaj neskutečný vlny za jakýhokoliv počasí.

Takže jste byli v tom nejvíc nebezpečnějším a tam jste se střídali už jinak? Tam jste měli jinak hlídky?

Tam to bylo dvě hodiny a čtyři hodiny volno.

A byla nějaká chvíle, kdy ses tam jako fakt bál?

… Nemyslím si, že jo. Byly chvíle, kdy to bylo těžký. Byla tam chvíle, ano to se dá považovat za strach, kdy… protože ke konci… Já to musím vzít trošku oklikou. Mis Horn je taková ohromná legenda, že opravdu všichni námořníci to chtěj vidět. Ale drtivá většina, 99% námořníků to obepluje z Čile do Argentiny, anebo opačně. Tam jsou velký vlny, i když tam není špatný počasí, a my jsme tam měli špatný počasí.

Takže v tom misu ses bál?

No, tam, že jsme potkali špatný počasí, tak jsme potkali velký vlny a jedna z těch vln, která mohla mít dobrejch dvacet metrů, nás smetla do moře. Mě, Tiba a ještě jednoho. Tři lidi, co jsme byli na palubě, jsme šli přes palubu. Byli jsme připoutaný a to nás zachránilo.

Lanem?

Máš záchrannou vestu a máš na tom přidělaný lano v uvozovkách, který má dva metry. A tím jsme zůstali připevněný k lodi. Já jsem zrovna řídil tu loď a vůbec jsem tu vlnu neviděl. Jediný, co si pamatuju, je ta ohromná masa vody, která mě strhávala dolů. Pamatuju si to kormidlo přede mnou, že se začlo neskutečně točit na jednu stranu, že kdybych tam měl ruku, tak mně ji to pravděpodobně usekne. Pamatuju si, že jsem si pomyslel: „No, teď jseš v prdeli.“ A pak jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se pod vodou, kdy jsem viděl jenom bublinky a cejtil jsem slano. Vyplaval jsem nahoru a viděl jsem záď lodi a vedle mě ty dva další lidi. Byl to úplně neskutečnej pohled, a je to směšný, když si na to teďkon vzpomenu. Kapitán, kterej byl na palubě v tu chvíli, a jedinej nebyl připoutanej, zůstal na palubě.

A čím to, že zůstal na palubě?

Nemám nejmenší tušení. To bude asi ta jeho zkušenost. On se tam něčeho chytil a zůstal tam. Podle těch přístrojů lodi jsme byli nakloněný 110 stupňů. 90 je stěna. Celá ta loď se prostě úplně naklonila a pak se vrátila zpátky. Takže to byl vyloženě katapult.

Takže kapitán zůstal na lodi a co se dělo dál?

Kapitán nás vytáhl nahoru. První, čeho já jsem si všim, když jsem přelejzal zábradlí zpátky, bylo, že nám chybí radar, kterej byl přidělanej na kovovým železným sloupku. Sundal jsem ten železnej sloupek na radar mým tělem, a pak jsem pravděpodobně proletěl skrz zábradlí. Nicméně my jsme byli připoutaný k objímce toho sloupku. A vzhledem k tomu, že radar tam nebyl, tak tam zůstala jenom ta objímka, kterou jsem pak takhle sundal rukou. Takže jsem byl smrti tak blízko, že slavím druhý narozeniny. Protože v tu chvíli, kdybysme nebyli přidělaný nebo kdyby se ta objímka utrhla, tak není šance. To se stalo teď předloni při Volvo Ocean Race. Spadnul člověk přes palubu. Oni okamžitě vyhodili záchrannej kruh a jon buoy. Což je bóje, která má tři metry nad hladinu. Nahoře je svítivě oranžová vlajka a světlo. Hledali ho třináct hodin a nenašli ho.

Takže tě vytáhl na palubu a do toho všeho furt hrozně pršelo, předpokládám, a byly ty vlny.

Ani si nepamatuju, jestli pršelo v tu chvíli, ale ano ty vlny tam pořád byly. A další věc, kterou jsem si uvědomil, byla nesmírná bolest v mojí noze a nemohl jsem chodit. Takže jsem si musel sednout na zem k Izabel (přítelkyně kapitána), která byla v tu chvíli už za kormidlem. Protože jako zkušená námořnice okamžitě vyskočila z postele a v tom, v čem byla, prostě skočila za kormidlo a řídila tu loď dál, protože za kormidlem „náhodou“ nikdo nebyl. Já jsem se byl „projít“.

(Společné „chi chi chi“)

Takže to jsi se bál.

A tam teda potom v tu chvíli asi by se to dalo považovat za strach, a mám dojem, že jsem i brečel, protože jsem nevěděl, co se mnou je. Já jsem měl strach z toho, co bude dál. Ta bolest v noze byla největší. Ta byla markantní. Pamatuju si, že jsem měl roztrženou rukavici a nevěděl jsem, jestli pod ní budu mít i ruku roztrženou. Prsty jsem měl nepohyblivý a celej hrudník mě bolel, jak jsem proletěl zábradlím. Pamatuji si, že jsem pak celou dobu potom už spal, protože jsem se nemohl hejbat vůbec. Když jsme proplouvali kolem misu Horn, tak mě kamarád vynes na zádech na palubu, abych to viděl vůbec.

Jasný no, to by bylo docela smutný, kdyby jsi musel bejt pod kajutou zrovna v tu chvíli.

To jo.

(společné „hi hi“)

Kolik vám zbývalo dní do cíle?

Dva. Po dvou dalších dnech jsme připluli na pevninu. Původně jsme chtěli do Čile do Puerto Williams, ale tam není nic. To je vesnice uprostřed ničeho. Takže jsme museli trochu dál do Ushuaii, která je v Argentině, kde je nemocnice. Já jsem do tý nemocnice opravdu odjel na vozejku. V nemocnici mě zrentgenovali a poslali mě zpátky, protože nemám nic zlomenýho, prej.

Neměl jsi nic zlomenýho?

Já jsem neměl nikdy v životě nic zlomenýho. Byl jsem jenom naprosto brutálně pohmožděnej. Celej hrudník, dva prsty, naříznutej palec a nohu jsem měl dvojnásobnou.

A co ty ostatní dva, co byli taky přes palubu?

Tibo byl pohmožděnej taky trošku a Papo byl relativně v pohodě. Nikdo nebyl tak, jako já. Papo mohl i makat, protože my jsme samozřejmě museli sundat palchty a všecko, a to někdo musí udělat a já jsem nebyl schopnej. On se mě ptal kapitán, jestli jsem schopnej makat, a já jsem prostě nebyl. Pravděpodobně jsem byl asi i v šoku. Začal jsem brečet, protože naše další cesta měla bejt na Antarktidu, což byl můj další sen.

Jako odtamtaď jste měli jet rovnou na Antarktidu?

Z Jižní Ameriky jsme měli plout na Antarktidu jako další plavba. Jenže já jsem nevěděl, jestli se mnou je něco jinýho nebo ne. Nikdy nevíš. Mohl jsem mít vnitřní krvácení. Já nevím, jak se to projevuje, ale oni mě jen zrentgenovali. Oni mě nějak nevyšetřili. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, co se mnou bude, tak jsem předpokládal, že budu muset domů. Což pro mě bylo jako zdrcující. A to byl jedinej strach, kterej jsem asi tam měl.

Strach, že nebudeš moct pokračovat.

Hmm.

Takže jsi ani nepokračoval.

Pokračoval.

(Moje „cha cha“)

My jsme zůstali v Jižní Americe 14 dní, si myslím. Já jsem jel teda do nemocnice a vrátil jsem se zpátky. Podle argentýnskejch doktorů se mnou nic nebylo. Takže jsem si říkal: „Má smysl pokračovat? Mám jet domů a nechat se vyšetřit od pořádnýho doktora a propásnout šanci jet na Antarktidu nebo to risknout?“

Tak jsi to risknul.

Risknul jsem to, no. Myslím si, že jsem si udělal plusy a mínusy.

A pak, když jste jeli na tu Antarktidu, tak už jsi byl schopnej fungovat?

Jo. Zaprvé jsem musel.

Jakože ti řekl ten kapitán, že buď pojedeš s náma a budeš fungovat, nebo jedeš domů?

Tak nějak podobně ano, ale věděl, že nejsem na sto procent. Já jsem věděl, že pokud pojedu s nima, tak nemůžu bejt jako pasažér, to nejde. To není možný. Já jsem musel makat.

A oni měli možnost tam místo tebe někoho najmout? Stejně neměli ne?

Ne. My jsme se i zbavili lidí, který nestáli za nic na tý lodi. Kapitán je vyhodil. Pak někdo prostě jel domů.

Takže na tu Antarktidu vás plulo kolik?

Šest, což bylo vlastně minimum. Protože máš tři hlídky po dvou, který se musej nějakým způsobem točit.

A to jste pluli jak dlouho z tý Argentiny na tu Antarktidu?

Přes Drakeův průliv, mám takovej dojem, nám to zabralo asi tejden. Tam jsme potom pluli chvíli Antarktidou a nějakým způsobem jsme navštívili pár míst a strávili jsme tam asi 14 dní. A pak už jsme museli odplout, protože byl konec února, a to je konec léta na Antarktidě. Takže poslední noc, když už jsme odplouvali, zamrzalo moře kolem nás. Takže už byl nejvyšší čas zmizet.

A ten radar jste dokoupili tam někde nebo jste jeli bez radaru?

Ano, radar kapitán dokoupil, než jsme pluli na Antarktidu.

Čtenářská pauza

Jste zhruba v půlce. Čeká Vás ještě napínavé čtení. Takže jestli si chcete dát přestávku a udělat si čaj, tak teď je ta vhodná chvíle.

Kolik ti bylo, když jsi se tenkrát nalodil poprvé na to moře?

31.

Hmm, to mám ještě čas.

Všichni můžou začít kdykoliv. Jsou to okamžiky, na který do smrti nezapomenu. Jako třeba největší bouře uprostřed oceánu, co jsme zažili. Tibo nás vzbudil, že okamžitě nahoru, že kapitán nás potřebuje, protože potřeboval sundat plachty. Většinou, když se zvedá vítr, tak ty plachty zmenšuješ. Nicméně kapitán zapomněl tu plachtu zmenšit a měl plnou přední plachtu. V tu chvíli už jsme měli dobrejch 45 uzlů, což stěží tu loď vůbec mohl ovládat. A zase ho podezírám, že to udělal naschvál, protože se chtěl prostě otestovat. Samozřejmě byl za kormidlem on, protože by to nemohl nikdo jinej zvládnout. Ale tu plachtu jsme museli sundat dolů. Pamatuju si, jak na nás řval rozkazy a pamatuji si, jak kormidloval a to teda bylo něco, aby tu loď udržel pohromadě. Zařval na nás rozkazy. My jsme šli každej na místa. Já jsem se chytnul toho graindru a v tu chvíli jsem měl možná vteřinu čas, než ty lidi se připravěj s lanama, podíval jsem se doleva na moře a to, co jsem tam viděl, do smrti nezapomenu. Tu ohromnou vlnu. To byl naprosto neuvěřitelnej pohled. Ta vlna mohla mít 15 metrů určitě.

A normálně jako blesky jo?

Ano. To potom bylo ještě lepší tu noc. Pak jsme šli dolů a já jsem měl asi hodinu, než jsme šli na další hlídku. Na tý hlídce už jsem byl jenom já s tím Američanem, protože v naší hlídce byla ještě ta holčina, co pak kapitán vyhodil, a on ji nechtěl na palubě, protože to bylo nebezpečný. Bouřka už ustávala a vykoukl měsíc, a to potom jsou teprve ty vlny vidět. Když měsíc ozáří to ohromný údolí vln, jak se to převaluje a občas nějakej ten blesk.

A může blesk zasáhnout loď?

Může, ale teoreticky to funguje tak jako auto. Že by se to mělo přebít do moře. Nicméně to většinou zničí veškerou elektroniku na lodi.

A nestalo se vám to?

Nestalo se mi to nikdy kupodivu.

A není to divný, když ten blesk si bere ten nejvyšší bod, se říká?

Pro mě to je divný. Tak si představ, že máš moře a jeden jedinej stožár, a ono to do něj neuhodí. Nedokážu si to osobně vysvětlit, nevím, jak todle funguje. Ale aby blesk zasáhl loď, to je výjimečný. Ale stane se to.

A po týdletý velký plavbě ses rozhod, že teda se tomu budeš věnovat dál?

Chtěl jsem, ale ona ta plavba ve finále nedopadla úplně nejlíp. Takže jsem musel zůstat v Čechách. Zůstal jsem tady tři roky.

Jak to, že nedopadla nejlíp?

Protože jsme skončili v Brazílii. Shoda náhod. Jakmile se někdo baví o osudu, tak já mu můžu vyprávět tenhle příběh. Protože to je osud.

Vy jak jste vypluli do tý Antarktidy, tak pak jste se ocitli v Brazílii?

Já ti zkusím vyprávět celou tu story. Takže z Novýho Zélandu do Jižní Ameriky a z Jižní Ameriky do Antarktidy je všeho všudy přes 6 000 mil. Za celou tu dobu jsme potkali jednu jedinou loď. To bylo pak na cestě z Jižní Ameriky do Antarktidy. Loď, která byla relativně daleko, a plula druhým směrem. Na týhle lodi byl člověk, kterej se jmenuje Skip Novak, což je Angličan. Je velmi zkušenej a velmi znalej. Tu naši loď poznal, protože byla relativně slavná. Poznal ji a nahlásil nás, že plujeme do Antarktidy bez povolení.

To je prevít Novák jeden.

No nemyslím si, že to je fér vzhledem k tomu, že tam plujou ohromný Cruise ships, který tam nechávaj bordel a znečistěj to naprosto neskutečným způsobem.

A ty maj povolení?

Ty maj povelní. Všichni musej mít povolení.

Ale vy ne.

Náš kapitán se prostě rozhodl dolů plout. On si nikdy z ničeho nic nedělal. On prostě plul. My jsme dole v Antarktidě zjistili, že nás udal, protože jsme byli na kotvě s polskou lodí, který nám to řekli. Všechny lodě v tý oblasti dostaly nahlášeno, že pokud nás uviděj, tak nás maj nahlásit. Tenhle kapitán na polský lodi byl ale normální, a řekl nám co a jak. A taky nám řekl, že v případě, že budeme plout tam, kam máme plout oficiálně, budeme mít problémy s autoritami. Protože když opouštíš přístav, tak tam nahlašuješ tvůj další přístav kvůli autoritám, a náš další přístav měl bejt Cape Town v jižní Africe.

Takže když jste vyplouvali z Jižní Ameriky tak jste nahlásili Jižní Afriku. Ale vzali jste to přes Antarktidu. Protože člověk, když jede kolem, proč by se nepodíval, že jo. Jakej byl teda původní plán celý trasy?

Ten kapitán tý lodi a majitel tý lodi tu loď z Nového Zélandu převážel do Švédska, protože jeho přítelkyně je Švédka. Takže původní plán trasy byl Jižní Georgie, pak Cape Town a pak Evropa. Bohužel přišel kapitán a řekl, že jsme se oficiálně stali piráty a můžeme plout kamkoliv na světě kromě Cape Town, protože by tam na něj čekali, pravděpodobně by mu zabavili loď a dali mu pokutu. Což samozřejmě nechtěl. Takže jsme vypluli na sever a neměli jsme cíl. Skončili jsme v Punta Del Este v Uruguayi, což je asi v půlce Jižní Ameriky na východním pobřeží. Tam jsme přejmenovali loď.

A jak se jmenovala předtím?

Waild.

A teď jste ji přejmenovali na co?

Na její původní jméno, což byla Sasi.

Takže jste jí vrátili původní jméno.

Ano. Ale neoficiálně samozřejmě. Prostě jsme to přetřeli a napsali jsme jiný jméno.

(společné „cha cha cha“)

Co jste dělali v tý Uruguayi?

Tam jsme zase strávili nějakou dobu. Měl jsem možnost i procestovat něco, a pak jsme pluli dál, mám takovej dojem, že do Brestu do Francie. Nicméně představ si tu náhodu doteď, která nás vedla sem. Jedna jediná loď, kterou jsme potkali – náhoda. Že nás poznala, je další náhoda. Že to je idiot a že nás nahlásil, je další náhoda. Že jsme skončili v Uruguayi, další náhoda. Tam odsud jsme vypluli do Evropy. Už jsme přeplouvali rovník a kapitánovi zavolali z domova, že mu umírá ségra na rakovinu. Takže pokud ji chce vidět a rozloučit se, tak musí okamžitě domů. A nejbližší pevnina v tu chvíli byla Brazílie. A kdyby to bylo možná o den později, tak už by to byly pravděpodobně Kapverdy. Takže opravdu zase náhoda. V tuhle chvíli jsme se otočili a pluli jsme zpátky do Brazílie, takže jsem přeplul rovník dvakrát během jednoho dne. Připluli jsme do Brazílie do města Natal. Zase naprostá náhoda, že jsme skončili tam. Všichni vlastně zmizeli z lodi. On odletěl domů.

A tu loď tam prostě zaparkoval někde jo. To se může jen tak zaparkovat někde loď?

Kdekoliv. V jakýmkoliv přístavu. Ten přístav byl hodně malinkatej. My jsme byli velká loď. Takže jsme byli na kotvě kousek od toho přístavu. Nicméně jsem tam zůstal já s Tibem. Měli jsme hlídat loď a já musím říct, že jsem se tam necítil dobře. Z nějakýho důvodu, kterej jsem nedokázal vysvětlit.

A spali jste na tý lodi dál nebo ne?

Jo. Ale necejtil jsem se tak dobře, že jsem se rozhodl odletět domů.

A Tibor?

Tibor tam měl zůstat. Bylo to pro mě pravděpodobně jedno z nejtěžších rozhodnutí na světě vzhledem k tomu, že jsem věděl, že kapitána hodně naštvu.

On se měl vrátit?

Jo, ale nikdo nevěděl kdy. Umírala mu ségra, takže nevěděli jsme, jestli se vrátí za tejden nebo za měsíc.

Takže z těch šesti lidí odjelo kolik?

Všichni odjeli kromě mě a Tibora.

Takže i ty ostatní lidi, co odjeli, ho naštvali nebo?

Ne. Oni odjeli s tím, že jedou domů, a pak přijedou zpátky. Já jsem v tu chvíli neměl žádný peníze. Musel jsem si půjčit na letenku, abych mohl jet domů. Ale věděl jsem, že kapitána naštvu, protože tu loď tam nechám samotnou s Tibem. A on tam bude sám, což není úplně praktický. Ale já tohleto věděl, a přesto jsem se rozhodl jet domů, protože jsem se opravdu necejtil dobře z nějakýho důvodu. A pak jsem zjistil proč. Protože když jsem tam byl tu poslední noc a ráno jsem měl odjet autobusem na letiště, tak nás přepadli tři Brazilci. Normálně se zbraněma. Svázali nás a okradli.

Jako v tom přístavu? Ta loď asi nejde zamknout, že jo.

Ano v tom přístavu a loď nejde zamknout. Takže já jsem byl rád, že jsem to přežil. To v první řadě.

To byl tvůj největší strach za celou cestu?

Zase já musím říct, s tím strachem je to těžký, protože…. Já si pamatuju velmi dobře, jak jsem tam ležel na břiše. Byl jsem svázanej do kozelce, nohy a ruce k sobě, a měl jsem dost času přemejšlet. Já jsem slyšel, jak oni tam choděj a jednou za čas na mě posvítili baterkou, a člověk nikdy neví, jestli tě nechaj žít, anebo to ukončej. V Brazílii jsou ty lidi opravdu tak chudý, že nemaj nejmenší problém tohlecto udělat.

A to jste leželi vedle sebe s Tiborem?

Ne. Já jsem neměl nejmenší ponětí, kde on je. On byl v jiný kabině a já jsem ho neslyšel. Neměl jsem ponětí, jestli je na živu nebo není. On to měl potom vlastně ještě těžší, protože oni ho vytáhli z tý postele a v jednu chvíli si ho nechali kleknout na zem a mířili na něj zbraní a on si myslel, že už je konec. A samozřejmě, když jsem tam ležel, tak jsem měl možnost přemýšlet, co a jak, a musím říct, že jsem se přichytil, že se celej klepu, ale neměl jsem strach zemřít. Kupodivu. Protože jsem věděl, že do tý chvíle jsem žil na 100%. Říkal jsem si, že jestli to má skončit tady, tak to prostě skončí a nemůžu s tím nic udělat.

Že i kdyby ta plavba bylo to poslední, co jsi zažil, tak vlastně to bylo top.

Ano. On to pro mě byl top v životě a vždycky bude, protože to nemůžu překonat. Ale spíš jsem myslel na svý rodiče. Protože mě dva roky neviděli, a pak by jim přišla rakev domů, a to bylo něco, co jsem nechtěl. To by mi vadilo. Takže strach ano, byl, ale jako ne ze smrti.

A byli na tebe zlí? Řvali na tebe nebo byli agresivní?

Ne. Bylo to naprosto naopak, a o to to bylo strašidelnější.

Takže jako: „pane, zde si prosím lehněte,“ a tak?

(Společné „ha ha“)

Ne ne. Já si pamatuju, že jsem se probudil tím, že mi někdo svítí do obličeje. V tu chvíli jsem si samozřejmě myslel, že je to Tibor, takže jsem mu začal říkat, ať mi nesvítí do obličeje. Pak už jsem začal bejt jakoby naštvanej a říkám, ať prostě přestane. A pak tam byl jeden okamžik, kdy jsem si ve zlomku vteřiny uvědomil tři věci najednou. Slyšel jsem za ním zvuk. Takže jsem si uvědomil, že tam je ještě někdo jinej. V tu samou chvíli jsem si uvědomil, že na mě míří zbraní a že na mě nemluví anglicky, ale portugalsky. Takže okamžitě jsem změnil přístup, dal jsem ruce nahoru a posunul jsem se ke stěně. Ale pamatuji si ten jeho hlas, a od tý doby jsem lehce alergickej na brazilskou portugalštinu. On mluvil neuvěřitelně klidně a potichu, ale tak jako ošklivě. Jako nezvedal hlas nic, ale měl monotónní hnusnej hlas, a to bylo nesmírně nepříjemný. Pak si pamatuju, že se mi snažili dát roubík do pusy, což jsem prostě odmít, že jsem jakoby otočil hlavou na druhou stranu. Nekřičel jsem, nic. Snažil jsem se spolupracovat, ale byla tam jazyková bariéra, takže člověk jim ani nemůže vysvětlit, že tam nemáme žádný peníze a nic. To jako bylo těžký.

To je hrozný.

Nebyl to příjemnej zážitek. To se musí nechat. Ale je to něco, co já říkám, že tohlecto je pro mě osud. Věřím tomu, a nakonec jsem toho příkladem. Splnil jsem si dětský sny, který si většina lidí nesplní. Třeba z 90% můžeš svůj život ovlivnit, podle toho, jak přemýšlíš, jak mluvíš, jak konáš a tak, ale jsou v životě určitý momenty, který neumíš, nedokážeš a nemůžeš ovlivnit, a to je to, co já nazývám osud. Můžeš to nazývat jakkoliv chceš. Já jsem byl nasměrovanej někam, život mě takhle profackoval, a nasměroval mě zase úplně jinam, a tady si dělej zase, co chceš. Těch náhod, co mě tam vedlo, bylo prostě tolik. Oni teda nakonec odjeli a nechali nás naživu.

Jako že normálně svázanýho tě tam nechali a odjeli?

Hmm

Takže jsi třeba jako chvilku ležel a říkal sis: „Už jsou pryč, nejsou pryč…“

Ano. Protože oni už jednou jakoby zmizeli, ale podle mě nakládali věci, co ukradli a pak se ještě vrátili. Takže jsem nevěděl, jestli se můžu rozvázat nebo ne. Já jsem věděl, že to rozvážu. Zas tak dobře mě neutáhli. Taky jsem věděl, že vedle mám batoh a tam mám nůž. Věděl jsem přesně jak na něj došáhnout, takže jsem se potom z toho dostal. To nebyl problém.

A jak dlouho jsi tam třeba ležel, než ses rozhodnul se rozvazovat?

To ti nepovím. To nevím. O čase jsem v tu chvíli neměl nejmenší tušení. To mohlo bejt stejně tak pět minut jako hodina.

Prostě jsi v jednu chvíli řekl, tak asi už jo.

Jo.

A tak ses rozvázal, a…?

No shledali jsme se s Tibem, tak jsme se objali. Byli jsme rádi, že jsme na živu. A pak jsme se na pevnině snažili najít nějaký policajty nebo něco. Což, později jsme zjistili, že nemělo vůbec žádnej smysl.

Jaká byla škoda? Kolik toho ukradli?

Tohle je zase životně zajímavá zkušenost, protože v první chvíli jsme byli rádi, že jsme naživu. Až druhej den, co jsem šel spát, jsem si vlastně uvědomil, že mi ukradli všechny fotky za dva roky cestování. Já jsem je měl zálohovaný asi na třech místech, ale internet po celou tu dobu jsem neměl tak silnej, abych mohl nahrát gigabity fotek někam jinam. Takže přesto, že jsem to měl zazálohovaný, tak jsem byl sbalenej a všechno jsem měl v tom jednom batohu, a z něho si vzali všechno. A až o dva dny později jsem si uvědomil tu materiální stránku, že v batohu byl profesionální foťák a laptop. Nevím, jaká ta škoda mohla bejt, ale pravděpodobně přes sto tisíc.

A vzali třeba i na tý lodi něco, bez čeho se nedalo jet?

Ne. Na tý lodi nebylo vlastně vůbec nic, co oni by si mohli vzít. Zkoušeli televizi, ale ta byla přidělaná, takže kromě mejch věcí ukradli, mám takovej dojem, jeden spacák.

A kolikátá to byla noc, co jste tam byli v tom přístavu.

Mám takovej dojem, že jsme tam byli necelej tejden, než jsem odletěl.

Takže si vás tam vyhlídli.

Ta loď byla velmi výtečná, a tam v tom přístavu konkrétním působila, jako když někde na vesnici zaparkuješ Ferrari. Oni bohužel nebyli zkušený. Oni tam čekali něco jinýho a tam nebylo nic.

A takže jsi druhej den neodletěl?

Odletěl. Já jsem si potom musel půjčit ještě víc peněz, ani jsem to nemohl říct mým rodičům. Musel jsem kontaktovat kamarády, který mi mohli půjčit peníze, protože jsem nechtěl strašit rodiče, a řekl jsem jim to až potom, co jsem přiletěl, ale ano, odjel jsem druhej den.

A kapitána jsi naštval?

Jo. On samozřejmě po týdletý události tam nezůstal ani Tibo a odletěl se mnou.

Takže jste tam nechali samotnou loď.

Jo.

Takže oba dva jste ho naštvali. Za jak dlouho se kapitán vrátil?

Mám takovej dojem, že ještě tejden, čtrnáct dní to trvalo. Pak jestli si dobře pamatuju, tak měl s tou lodí problémy, protože brazilská vláda tu loď zabavila a on měl problémy ji dostat zpátky a myslím si, že ho to stálo nějaký peníze.

A vy když jste odjížděli, tak jste mu to zavolali?

Ano. My jsme mu řekli, že odjíždíme a co se stalo. Pro něj to ale nebyl problém a věřím tomu, že by to nebyl problém. On opravdu tím myšlením to byl jinej člověk. Nějaký přepadení by pro něj nic nebylo.

Moc to nechápal, že vás to rozhodilo natolik, že jste odjeli?

Ano. Chápu i jeho pohled. Samozřejmě mu umřela ségra v tu chvíli. On nechtěl řešit další problémy a nemohl. Takže samozřejmě jsme ho zklamali. Na druhou stranu on nepochopil absolutně naši stranu věci. Brazílie jako taková není bezpečná země. Tam ty nůžky mezi bohatejma a chudejma jsou tak ohromný, že ty chudý vlastně nemaj co ztratit, takže pro peníze udělaj cokoliv. Těch vražd tam je hodně.

Takže ty Kapverdy by byly bývaly lepší.

Daleko bezpečnější a nestalo by se tam nic a dělilo nás od toho možná pár hodin.

Ale tak kapitán nepřemýšlel v tu chvíli.

V tu chvíli já bych udělal to samý a jel na nejbližší pevninu.

Jseš ještě v kontaktu s tím kapitánem?

Ještě jsme si psali a dával mi rady do života ohledně námořnictví. Po x letech jsem se dostal do těch superjacht, kde on pracoval, takže mi mohl dát spoustu rad a to mi dal. Teď už ale v kontaktu nejsme. Já jsem mu psal naposledy dva – tři roky zpátky, a už mi potom neodepsal. Já nevím, jestli změnil e-mail nebo něco takovýho.

S Tibem si píšete?

S Tibem si jednou za čas zavoláme přes skype a jednu chvíli jsem u něj pár měsíců i bydlel, když jsem se dostal do Francie. Jsme si opravdu hodně blízcí…

No a pak si říkal, že dva roky ses na moře nevrátil?

Nějaký dva nebo tři roky jsem byl tady v Čechách, než jsem vlastně znova dal výpověď v práci a začal znova.

A kam nebo co jsi pak dělal? Dělal jsi nějaký ty kapitánský zkoušky nebo?

Potom, když jsem začal znova, což byl rok 2016, tak jsem hodně dělal komerční přeplavby. To je prostě, že buď kapitán shání posádku, aby přeplul z bodu A do bodu B, nebo majitel shání někoho, kdo mu přeplaví loď. Já jsem dělal všechno. Udělal jsem si na začátku toho roku jakoby ty druhý nejnižší kapitánský zkoušky. Což pořád neznamená vůbec nic v superjachtách. Musel jsem udělat víc přeplaveb a získat víc zkušeností. Nicméně na tý nízký pozice, kde člověk musí začít, věkově preferujou člověka, kterýmu je dvacet nebo pětadvacet. Pozdějc jsem učil jachting a relativně rychle jsem se dostal na Yachtmastera, a potom jsem učil Yachtmastery, což je vlastně nejvyšší level v tom systému. A přestože jsem dva roky učil ten nejvyšší level, tak to v těch superjachtách neznamená vůbec nic.

A ty superjachty to byl tvůj cíl?

To byl další sen. Ty superjachty, ty plachetnice jsou neskutečně krásný. Samozřejmě jsou i motorový superjachty. Těch je většina, ale ty pro mě nejsou vůbec zajímavý. Tam není nic, co bych chtěl dělat. Ale ty jachty ano.

Mně už to jede za chvíli. Rychle přemýšlím, na co jsem se chtěla zeptat ještě.

Myslím, že jsme probrali tak půlku zatím.

A tvůj cíl je teďka co? Tvůj sen.

Můj sen vždycky byla J-Class což jsou ty nejkrásnější plachetnice na světě. Plány na ně byly vyrobený v dvacátých, začátkem třicátých let.

Takže na tom by jsi chtěl plout.

To vždycky byl můj sen a cíl. Bohužel v tuhle chvíli jsem na poslední lodi skončil vlastně úrazem. A není mi dvacet a ta práce je neskutečně těžká. A hlavně těch kompromisů, který člověk na těch superjachtách musí dělat, je hodně a jsou pro mě v tuhle chvíli nepřípustný.

Kompromisů jako že…?

No je tam spousta věcí, kdy musíš dělat kompromisy. S těma lidma na lodi žiješ 24 hodin denně. Musej ty lidi bejt takový, že ty si s nima sedneš. Což ne vždycky je. Ale hlavně nejseš s rodinou.

A to už v tomhle věku tě trápí.

Ano. Mně je 40 a přítelkyni je 35.

A teďka něco děláš?

Teď nic. Teď hledám práci tady, ale vzhledem k tomu, že můj životopis je tak rozdílnej, tak lidi ani neviděj potenciál, kterej můžu nabídnout. Vzhledem k tomu, že neznaj ty superjachty, tak nemaj ponětí, jak moc musí bejt člověk profesionální. Protože tuhlenctu loď, na který jsem teď naposledy pracoval, vlastnil člověk, kterej je tak bohatej, co si my tady v Čechách nedovedeme ani představit.

A to, co jsi dělal, dalo se tím slušně vydělávat?

To je ohromná výhoda, kterou to má.

A co to je teda konkrétně za práci na těch superjachtách?

To je, že ten majitel, kterej vlastní tu jachtu, má prostě tu jachtu jako normální lidi maj horský kolo. Takže platí posádku, která je na tý lodi pořád. Která se o tu loď stará, čistí ji a přeplaví ji tam, kde on ji v tu chvíli zrovna chce mít. A za to dostáváš zaplaceno.

A dostal jsi tolik, že máš třeba teď i našetřeno a z toho žiješ.

Ano. Ty peníze tam jsou fakt velký a hlavně nemáš žádný výdaje. Oni ti zaplatěj všechno, včetně ošacení. Takže 95% toho, co vyděláš, máš prostě na účtu.

A to je práce tak na jak dlouho?

No, jenom já jsem tam byl od konce února do konce září.

Ale nejseš furt na lodi?

Jseš furt na lodi.

Ale jdeš i na pevninu?

Ano to jo, ale žiješ na tý lodi.

Myslíš, že to stihnu?

Už bys měla běžet.

Co to bylo za stránky?

Jmenují se findacrew.net

Skrýt

Bylo něco konkrétního, jakože třeba nějaká knížka, film nebo nějakej člověk, kterej tě v dětství takhle inspiroval?

To je dobrá otázka… To si nepamatuju. Nemyslím si. Nebo v tuhle chvíli nevidím nic konkrétního, co by mě ovlivnilo. Ale samozřejmě nějaký filmy, kde námořníci byli, tak mě to nějakým způsobem lákalo víc než jiný věci. Hory a moře vždycky. Jsem srdcem dobrodruh.

A už v dětství jsi byl dobrodruh? Že třeba ses vydával na nějaký výpravy s klukama?

Když mi bylo 16 nebo 17, tak jsem začal o prázdninách poprvé stopem cestovat po Evropě. Což bylo tři roky po sobě.

Co mamka na to?

Mamka mi vždycky věřila v tomhle směru, takže to nebyl problém.

Skrýt

Musel sis dát kinedril?

Ne. Nedal jsem si nic. Člověk prostě musí bejt na palubě a koukat. Tvůj mozek musí vidět ty vlny, aby viděl a čekal, jak se to hejbe.

Skrýt

Jste pak pluli jinou lodí nebo jste tuhle opravili?

Všechno se opravilo a pořádně připevnilo.

Skrýt

A kolik tomu kapitánovi bylo?

28 v tu dobu.

To byl zkušenej ve 28 takhle hodně?

Jeho táta se plavil po celým světě s National Geographic a Alex (ten můj kapitán) vyrostl vyloženě na lodi. Pak vystudoval námořní školu, a pak asi ve dvaceti se stal kapitánem super jacht ve Středozemním moři. Což se běžně stává, když ti je tak 40. Měl nejvyšší zkoušky, a hlavně, jak jsem ho poznal pozdějc, on byl nesmírně…. Těžko se popisuje takovej člověk, protože já jsem ani v životě nepotkal podobnýho člověka, jako je on.

Skrýt

Neznám Jižní oceán.

To už je vlastně jinej oceán než Pacifik. Všechny oceány maj dole kolem Antarktidy Jižní oceán, kterej my jsme se ve škole neučili, protože je určenej od nějakýho roku 2000 nevím kolik. Má jiný vlastnosti, má jinou vodu a je prostě jinej. Proto vlastně udělali další. Není součástí toho Indickýho, Atlantiku a Pacifiku. Je to jinej oceán.

Skrýt

Jak jste vyřešili tu vodu?

Ruční pumpa, izolačka a PET láhve.

Skrýt

Ale šel bysi do toho stejně, i kdybys věděl, co tě čeká?

Ano, šel bych do toho, ale v tuhle chvíli už bych si vybíral, s kým tam pojedu. A musel bych mít jistotu, že ta loď je toho schopná.

Skrýt

To není moc ekologické.

To je příroda. Tam není žádná chemie. Ty můžeš do moře házet i přírodní věci jako je sklo nebo železo nebo kov. Protože to se rozpadne. Musíš bejt určitý míle od pevniny a záleží na tom, kde a jak, ale můžeš.

Skrýt

A to jsi musel zaplatit dopředu? Nebo jak to bylo?

U něj to bylo takový jako otevřený. Dal jsem mu dopředu to, co jsem měl. Já jsem neměl moc peněz, takže jsem mu dal vlastně všechno to, co jsem měl a on se ve finále s tím spokojil. Ten zbytek plavby už jsem ani neplatil. Mi řekl, že jsem si to vlastně odpracoval. Takže to bylo příjemný.

Skrýt

Vždycky to je takhle? Nemůže to bejt obráceně, že by se Atlantik vléval do Pacifiku?

Ne. Všechny ty proudy kolem Antarktidy v tom Jižním oceánu jdou východním směrem. I počasí.

Fouká i tím směrem?

Ne že by foukalo tím směrem, ale systémy počasí jdou tím směrem. Takže když tam máš bouřku, tak celá ta bouřka půjde jedním směrem. Ta bouřka se samozřejmě točí nějakým způsobem, takže ty podle toho, kde jseš, budeš mít ten vítr, ale celá ta bouřka, celej ten systém jde východně.

Jo takhle. A na horní polokouli je to zas obráceně?

Jo. Třeba hurikány.

Skrýt

A ten kapitán prostě chtěl tuhle trasu jet? Byl to jeho sen?

Ano. To je sen všech námořníků. Já jsem se potom setkal časem s kapitánem, kterej byl neskutečně zkušenej, psal do magazínu a učil. Bylo mu 65 a ten mi tenkrát řekl, že by dal půlku nohy za to, co jsem já plul.

Pro toho tvýho kapitána to byla taky první plavba? Ještě to nikdy nejel tu trasu?

Tamtudy tím misem to plul poprvé.

Proč nehledal profesionály na tak náročnou plavbu?

Protože profesionály by musel zaplatit. A pak, on měl dost zkušeností to  přeplout s nezkušenými lidmi.

Skrýt

To věřím, že musel bejt neskutečnej pohled.

Tahle celá situace byla nesmírně zajímavá a opravdu slavím druhý narozeniny. Hodně jsem se z toho poučil. Protože si pamatuju, jak kapitán vyšel na palubu, to bylo těsně před jeho hlídkou, a natáčel video. A já přesně viděl, jak se to horší. Jak ty vlny se zvětšily a běžně jsme měli 14 -15 metrů vlny okolo pořád. Ta, co nás smetla, byla takzvaná rogue wave. Něco, co je jakoby fenomén, kterej se ani do nedávna nevěděl, že existuje. Byla větší, než ty ostatní, a navíc se zlomila přesně nad lodí. To je to, co nás vlastně dostalo. A já si pamatuju, jak on natáčel ten oceán, a já jsem v tu chvíli, kdy on natáčel, koukal na oceán a říkal jsem si: „Teď jseš nějakej klidnej. Tak mu ukaž něco do tý kamery.“ A on položil kameru a o pět minut pozdějc jsme byli ve vodě. Člověk musí bejt velmi opatrnej na to, co si přeje.

Skrýt

Takže i ty lidi co byli v kajutě…

Takže i ty lidi, co byli dole, vylítli z těch postelí a přistáli na zdi. Já jsem neviděl kuchyň, ale říkali mi, že ta stěna naproti kuchyni vypadala jako moderní plátno nějakýho obrazu. Protože všecko, co v tý kuchyni bylo, skončilo rozbitý na tý protější stěně.

Hele, ale na tý lodi musí být všechno asi jako přišroubovaný, ne?

Je no. Všechno je udělaný tak, aby se to moc nehejbalo, protože ta loď se běžně nakloní 25 – 30 stupňů.

Skrýt

Jakože pravděpodobně on vyplaval, ale oni už byli s tou lodí někde úplně jinde?

Tam jde o to, že máš jen půlmetrový vlny a toho člověka už nevidíš, když jseš od něj 50 metrů. A my jsme tam měli patnáctimetrový vlny. Tyhlecty lidi na tom Volvo Ocean Race měli 6 až 7 metrů vlny. Což znamená, že toho člověka nemusíš vidět, když je 10 metrů od tebe. Tím, že se to takhle vlní.

Skrýt

Takže prostě šel do Penny a dokoupil radar…

(Moje „he he“)

Ushuaia je docela námořnický místo. Nejenom, že tam jsou dobrodruzi, kterých jsme pár potkali, ale jsou tam Cruise Ships. Velký lodě s turistama, což je teda mor. Protože společnosti, který to provozujou, jsou tak nezodpovědný ohledně přírody. Zákony, který platěj na těch lodích, jsou neskutečný. Tam vyloženě můžeš shodit někoho přes palubu a nebudeš trestaná. Prostě ty zákony tam platěj úplně jiný, než jsou na pevnině. Ty turisti by se měli informovat.

Skrýt

Sundávaj se plachty, abys neplul tak rychle?

S rychlostí to nemá nic společnýho. Když se ti do plachet opře vítr, tak se celá loď nakloní. Tím se fakticky zmenší plocha plachet, do kterých vítr může foukat. A vytvoří se rovnováha, stejný náklon, při kterým ta loď pluje.

To znamená, čím míň fouká, tím víc musíš roztáhnout plachtu?

Ano. Dáš plný plachty, který máš. A potom, když ten vítr zesiluje a zesiluje, tak ty tu plachtu zmenšíš, aby jsi měl pořád ten samej úhel tý plachty. Jakmile budeš mít větší úhel, tvoje kormidlo může bejt taky venku z vody a nebudeš schopná kormidlovat.

Skrýt

Ještě se zeptám, a tam je jako signál na tý lodi, že mu mohl někdo zavolat?

Satelitní telefon.

Skrýt

Platí se za to něco, že tam máš zakotvenou loď?

Ano. Za metr lodi. To znamená, čím větší loď, tím víc peněz platíš.

Skrýt

Proč to nemělo smysl?

Našli jsme nejdřív první policajty a to byli špatný policajti. Tam maj asi deset druhů policajtů. Takže nás museli odvézt. Šli jsme do budky telefonní veřejný, kde jsme museli volat na jiný policajty, a pak nakonec s náma nějaký další dva policajti přišli do toho přístavu. To už bylo sedm ráno. Tak to tam jako důležitě prohlídli, jako že tam nikoho nenašli. To byla komedie naprosto neuvěřitelná. Nakonec jsme museli autem s těma lidma z toho přístavu někde v deset hodin ráno jet do kanceláře tý policie, kde nás jakoby vyslechla. Jediný, co z toho mám, je doma papír, kde bylo napsáno, kdy a co se stalo a co mi všechno ukradli. A to je všechno.

Skrýt

Počkej, počkej, počkej. Takže to, na čem jste tenkrát pluli, to ale mělo motor, ne?

Všechny jachty maj motor. Nemaj motor opravdu jenom takový ty nejmenší, který to vlastně neptořebujou, že na plachty můžeš vjet i do přístavu a není s tím problém. Ale jinak všechny jachty maj motor.

Skrýt