Křesťanství

20. 12. 2018

18 minut

Jsem věřící, teoreticky by se dalo říct, od jaktěživa. Můj táta byl farář. Byli jsme velká rodina. Jako malá holka jsem zažívala kvůli víře různý posměšky a odsuzování. Být farářský dítě za komunistů nebylo jednoduchý. Měla jsem ale skvělou rodinu a zpětně to vnímám spíš tak, že mě to posílilo. Víru si totiž člověk musí najít sám za sebe, ať vyroste ve věřící rodině nebo ne. Takže jsem během puberty postupně zjišťovala, že mi Bůh za to stojí. Patřím do Jednoty bratrský a takovej znak naší církve je, že chceme, aby víra nebyla jen nějakej přídavek k ostatním činnostem, co děláme, ale aby prostupovala vším, co děláme. Mám manžela a tři děti. Taky k nám trochu patří dva kluci původně z děcáku, který k nám dlouho jezdili na víkendy a kterým už je dneska přes dvacet, ale pořád jsou „naši“. Pracuju v Komunitním centru Bétel v Chrastavě, vedu tu programy pro maminky s dětmi a taky nějaký kroužky pro děti.

Tvůj táta byl farář, takže i ta tvoje původní rodina byla v Jednotě bratrský?

Původně jsme byli v Českobratrský církvi evangelický, ale pak můj táta šel trochu jiným směrem, než šla oficiálně ta evangelická církev, takže mu bylo řečeno, že takhle ne. A táta se zeptal, jestli by bylo možný přejít k Jednotě bratrský. A prakticky celej sbor jsme šli s ním.

Kolik ti bylo v tý době?

Nevím přesně, ale už to bylo nějak po svatbě.

Takže svoje dětství jsi byla v jiný církvi?

Ano, ale my jsme vždycky byli takovej sbor, kterej byl trošku jinej než ta většinová církev. Takže si myslím, že tady, kde jsme teď, to odpovídá daleko víc tomu, jak ty věci vidíme.

Je teda spousta církví, ale vesměs všichni věříte v to stejný, ne? Nebo proč je vůbec tolik církví?

To je otázka složitá. Jednota bratrská například vznikla jako první protestantská církev na světě. Z nesouhlasu s tou obecnou katolickou církví tehdy. Velkej důraz Jednoty bratrský je v tom, že pro nás je bible opravdu důležitej směr. Pak je spoustu jinejch církví, který to tak různě relativizujou a tak.

Cejtíš právě mezi těma jednotlivýma církvema nějakou nevraživost?

Já za sebe ji necejtím, ale nemůžu mluvit za všechny křesťany.

Jsou ti bližší ateisti než třeba lidi z nějaký církve, která ti vůbec není sympatická?

Nemám ráda, když lidi říkají, že jsou křesťani a přitom žijou způsobem, kterej mi přijde, že tomu neodpovídá. Ale pokud ten člověk v Boha opravdu věří, má ho rád a jde za ním a je pro něj důležitej, tak je mi jedno, z jaký je církve.

No a teď jsou jako křesťani, ale pak jsou úplně jiný víry jako třeba budhismus. Ale v každý tý víře figuruje nějaká forma boha, ne? To není ten váš Bůh?

To já si osobně myslím, že to není stejnej Bůh. Například způsob, jak nabízí bible pro člověka řešení hříchů a řešení jeho oddělenosti od Boha, je prostě úplně jinej, než nabízí ostatní náboženství. Takže si myslím, že to není úplně slučitelný, že to nemůže bejt pravda všechno najednou. Já věřím ve svýho křesťanskýho Boha a v Ježíše. Základ křesťanství je Ježíš a to dělá ten rozdíl. Nemyslím si, že jsme na stejný lodi. Což neznamená, že si těch lidí nevážím nebo že je považuju za horší.

U vás teda hlavní roli hraje ten Ježíš?

V podstatě Bůh je stvořitel a Ježíš je Bůh, kterej přišel na svět jako člověk. My lidi děláme spoustu špatnejch věcí a takovej základní hřích člověka je, že na Boha kašle, že si chce žít po svým, nechce ho poslouchat a nechce si od něj nechat mluvit do života. A na to se nabaluje spousta jinejch špatnejch věcí, který děláme. Každej z nás. A ne jenom ty velký špatný věci, ale i takový to, že třeba žárlíme na svý muže. A vlastně všechny náboženství řešej, jak jako člověk s těmadlectěma špatnýma vlastnostma se může dostat k Bohu. Když Bůh je prostě svatej velkej a nejde to dohromady todlecto zlo, který máme všichni v sobě. Věříme, že Bůh se sám jako člověk narodil na zem jako Ježíš a prošel tu cestu toho lidství jako my. Takže nám rozumí. Taky zná to pokušení a ty pocity. A potom, když ho zabili jako nevinnýho, tak on sám se rozhod vzít ty hříchy na sebe. Teoreticky my bysme všichni měli bejt potrestaný za to všechno blbý, co pácháme. Ale jelikož to Bůh nechtěl, protože mu na nás záleží, tak prostě se rozhodl potrestat sebe skrz Ježíše. Takže každej člověk, kterej prostě tomu uvěří a pochopí, že je špatnej a sám si nepomůže a sám se nepolepší, tak kdykoliv, když přijde za Ježíšem a řekne, prosím tě, odpusť mi to, tak získá boží odpuštění. A Bůh na něj kouká jako na čistýho.

Mně to teda zní úplně hrozně. Já z toho slyším, že lidi jsou v zárodku špatný. Ty si myslíš, že lidi jsou v zárodku špatný?

Já si myslím, že lidi tím, že jsou bohem stvořený, tak byli stvořený jako dobrý, ale už hrozně dávno vstoupilo zlo do našeho života a rodí se s náma. Takže já si nemyslím, že lidi jsou v jádru dobrý. Nejvíc, když pozoruju samu sebe, tak si uvědomuju, že nejsem v jádru dobrá. I když v sobě mám touhu po dobru. Každej člověk v sobě má touhu po Bohu, touhu po dobru, po něčem krásným, opravdovým. Ale vím, že to nedokážu, že se sama nepolepším.

A ty si myslíš, že i když dítě se narodí, tak není svatý, čistý, neposkvrněný? Děti se přece roděj jako dobrý, ne? Nemůže se ti narodit dítě a bejt v zárodku špatný?

Ale už v zárodku je sobecký. Dobro je v podstatě, že myslíš víc na druhý než na sebe. Což přirozeně nemáme. A to bez Boha nedokážeme. To je právě Boží vlastnost – to, že jsme schopný sami sebe odkládat a že nám opravdu upřímně záleží na druhejch lidech, minimálně stejně jako na nás. To je vlastnost, kterou dokáže jenom Bůh. Ale zároveň souhlasím s tím, že to dítě je v něčem svatý, protože ještě nevymýšlí léčky a takovýdle věci a jde tak přímočaře.

Vždyť musíš žít ve strašně zvláštním pocitu, že všechno špatný, co se děje, je tvoje vina a všechno dobrý, co se děje, je vina Boha?

Takhle si myslím, že to není, že všechno špatný je moje vina. Ale že Bůh je dobro, tomu věřím. Ale na nás je, jak se rozhodnem. To je důležitý, jestli my chcem dělat dobro, nebo nechcem. To je to základní rozhodnutí, co je na nás. Věřím, že za špatný věci na týdletý zemi můžou lidi. Nebo pak taky existuje ďábel a zlý duchovní síly, co se snažej dělat zlý věci a tak.

Když se dějou hrozný věci dětem, to prostě nechápu. Nechci věřit, že by todle někdo dopustil. Nebo ať to teda dopustí, ale že jim nenabídne nějakou cestu ven. Když umře dítě, co to jako je?

Žijem ve zvláštně otočeným světě oproti všem našim předkům. My považujeme život za samozřejmost a smrt za bezpráví. Ale nějak se nám ztratil ten rozměr, že život je zázrak a smrt je prostě součást, která se děje.

To chápu. Ale proč to dítě trpí, než odejde? Za co? Vždyť je to dítě!

Já věřím, že ty děti jdou k Bohu a že ten život tady není to jediný, o co jde, že to, o co opravdu jde, je to potom. To je kam patříme.

No dobře, ale to dítě stejně nemusí trpět. Vždyť když jseš dítě, tak se ještě nedokážeš rozhodnout, jestli věříš v Boha, pokud to do tebe rodiče nezasejou. Jak má to dítě toho Boha poprosit, pokud jeho rodiče nejsou věřící?

Ježíš byl vlastně zakladatel dětských práv. Říkal, že dětská víra je naopak přirozená a že naopak dospělí z dětí si můžou vzít příklad v přístupu k životu. Takže věřím, že to dítě naopak nějak s tím Bohem komunikuje samo a pak to časem ztratí tím, jak se zanese.

To už je zase trošku v rozporu s tím, o čem jsme se bavily předtím. Bavili jsme se o tom, že už v tom dítěti jsou nějaký zlý věci od narození.

Já prostě si myslím, že ne na všechny věci my jako lidi jsme schopni najít odpověď. Spoustu věcí, který probíhají v těch duchovních věcech, nevidíme.

Já to nemyslím zle, ale teď už z toho cejtim alibismus.

Chápu, proč to tak cejtíš. Přemýšlím, jak to říct, aby to bylo pochopitelný. Vím o lidech, kteří něčím takovýmhle prošli, a že se hrozně blbě život těch lidí posuzuje, když nejseš v nich, vevnitř. Spoustakrát lidi v momentě různýho umíraní, nebo něčeho takovýho, se potkávali s Bohem a zažívali věci, který se takhle z pohledu z venku strašně špatně posuzujou. Člověk má pocit, že svojí nějakou moudrostí všechno obsáhne, ale nevidíme, co se děje pod povrchem. Třeba jeden pán ze sousedního sboru byl hodně popálenej při výbuchu ve spalovně. Takže ho odvezli v hodně těžkým stavu někam do Prahy. Týdny byl na hraně života a smrti a udržovali ho v umělým spánku. Takže jsme se za něj i jeho rodinu celá církev modlili. Posílali se maily, jak je na tom, a teď jsem četla mail, že z něj konečně vyndali hadičky a může začít mluvit. Všechno nám to časem poví sám, ale že vyprávěl spoustu věcí, který v takovým tom rozhraní života a smrti nějak zažil potkal. Tak jsem zvědavá, co to bude.

No a třeba právě todleto, že se člověku přihodí takováhle věc, že vybouchne vedle někoho něco, to je náhoda nebo Boží vůle?

Zaprvý fyzika. Fyzikální zákony, který jsou daný na tomhle světě, prostě fungujou. A pak věřím tomu, že existujou i zlý duchovni síly, který se fakt snažej lidi ničit, který opravdu chtěj zabíjet, trápit, způsobovat nemoci a tak, že tahleta země není nějaký neutrální pole, ale že je i ten svět, kterej nevidíme.

A to tě neděsí?

No tak děsí. A jsem ráda, že patřím Bohu a že ať bude, co bude, tak patřím do toho nebeskýho domova. Já si uvědomuju, že tak, jak to říkám, tak to působí strašně středověce. Já prostě věřím tomu, že to, o co nejvíc jde, je jinde, a ten pravej domov je taky jinde. A věřím, že v tom jiným světě už takový trápení nebude.

A není to trochu alibistický věřit v Boha? Jako že si řekneš, no tak ty zkoušky na vejšku jsem nedal, protože to tak chtěl Bůh, než abych si řek, měl jsem se víc učit. Je tam takový pokušení sklouznout k tomuhle?

Já myslím, že pokušení je různejch dost. Myslím, že mezi lidma je rozšířená taková falešná představa o tý víře, jako že třeba věříš a modlíš se proto, aby ti věci vycházely. Věřím, že Bůh je živej, že mu záleží na tom, aby člověk to pokušení nějak ustál. Takže dokud si zachováš upřímný srdce, modlíš se a myslíš to vážně, takže nedovolí, aby člověk dlouhodobě ulít někam úplně mimo. Ale vyžaduje to pokoru.

Říkáš, že vy jakožto církev jedete hodně podle tý bible, ale kolika překladama to muselo projít, než se to přeložilo do češtiny? Nevěřím, že to je tak, jak to někdo sepsal. Ani se vlastně neví kdo, ne?

Bible není jedna kniha, ale má spoustu jednotivejch knih, co jsou spojený dohromady. Ty knihy jsou rozdělený do kapitol a pak do takových jednotlivých veršů označených takovýma maličkýma čísličkama. Psalo to víc lidí a všechny ty lidi existovali. Spoustu těch lidí je normálně historicky doloženejch. Překladem může dojít k různej změnám, ale vrací se k překladům z původních jazyků, ve kterých byla bible napsaná. Dokonce zrovna naše Bible kralická je jedním z nejstarších překladů bible přímo z původních jazyků na světě. Byli jsme jedním z prvních národů, co měl přeloženou bibli ve svém rodném jazyce. Ale je pravda, že není dochováno úplně to prapůvodní, co původně napsal třeba apoštol Lukáš a tak. Jen opisy. Ale na druhou stranu to je tak se všema starověkýma pramenama, vždycky máme dochovaný jenom opisy.

Ale mně to přijde absurdní držet se striktně tý bible. Tím, že je prostě přeložená a nemůže všechno vyznít tak přesně, jako to ten, kdo to původně napsal, myslel. Nevěřím tomu, že všechny ty myšlenky, co tam sepsal třeba ten apoštol Lukáš, jestli teda říkáš, že existoval, se do týhle bible, co tady leží, dostaly tak, jak byly myšleny. A když ten originál stejně není dochovanej… Nechci to nějak ponižovat, ale bejt na to tak upoutanej mi příjde trošku… nevim jak to říct.

Bláznivý?

Hmm.

„společné chichichi“

Chápu, v dnešní moderní době věřit tomu… Bibli ale člověk nečte jako přesnej návod. Není to tak, že by sis to vzala a měla tam napsaný, dělej to, to a to. Bible je spíš ve spoustě věcí kniha příběhů a různých úvah. Takže já, když si čtu bibli, tak se nad tím modlím a prosím Boha, aby mi nějak ukázal, co to jako znamená pro mě konkrétně. Ráno si třeba přečtu odstavec a modlím se nad tím a zaujme mě třeba jedna věta, která promluví do mojí konkrétní situace. Když já se fakt zastavím, začnu se opravdu modlit, tak prostě vnímám, že odněkud jinud než ze mě přichází prostě odpověď, povzbuzení nebo síla.

Vážně si myslíte, že svět vznikl za sedm dní? Jako za sedm?

Já osobně po tomdlectom moc nepátrám. Neřeším to. Pro mě to není podstatný. Pro mě je z toho biblickýho příběhu o stvoření světa podstatný to, že ho stvořil Bůh a to základní poselství. Ale zároveň si taky nemyslím, že to všechno musí bejt tak, jak nám říkají ve škole. Představa, že by to všechno vzniklo náhodou, jako přirozenou evolucí, mi přijde ještě větší blbost. Když si vezmeš, jak celej život je složitej, tak to mi přijde jako hodně velká pitomost, že by to vzniklo samo takhle, jak to je.

Jakože Darwinova teorie ti přijde jako pitomost?

Přijde mi jako pitomost minimálně to, kdyby to bylo neřízený Bohem. Když věci necháš svýmu vlastnímu vývoji, tak se spíš kazí a věci se spíš uvádí do nepořádku. A že by tady úplně jako samo od sebe vznikalo něco tak složitýho a perfektně propracovanýho, jako je svět, bez toho, aby to někdo řídil, mi přijde teda naprostá pitomost. A vždycky znova a znova, když se nad tím zamejšlím… tak vždycky znova a znova mi to přijde jako pitomost. Pro mě je ale podstanej život, co žiju tady a teď.

A proč jenom nevěříš? Proč k tomu potřebuješ tu církev?

To je asi právě proto, že si myslím, že člověk, když jde jenom sám podle sebe, tak si sám sobě dokáže taky hodně věcí nalhat. Věřím, že Bůh volá lidi dohromady, aby byli spolu.

A vy mluvíte jeden k druhýmu i nějak jako do hloubky? Že si i kecáte do života?

No, docela jo. Ale zároveň víme, že se fakt máme rádi. A nemusíš se bát, že někdo ti do očí něco říká a za zády si myslí něco jinýho. To je dobrý. Máš svobodu.

Na kolik si teda bereš k srdci to, co ti ostatní lidi z církve říkají? Jak je to pro tebe stěžejní?

Většinou si takhle povídáme a mě něco z toho tak jako cinkne, že cejtím, že v tom je boží hlas. A tak se modlím, abych se nenechala svoji vlastní pýchou urazit, ale abych si vzala to, co je v tom dobrý a co je v tom pro mě. Udělala jsem si zkušenost, že lidi okolo mě někdy viděj věci, který já nevidím.

Je v tý vaší církvi nějaká hierarchie, že třeba někoho posloucháte víc, někoho míň?

Někdo má větší autoritu a lidi ho berou víc vážně, protože se i životem nějak osvědčil. I v běžným životě, když vidíš, že někdo je moudrej člověk, vážíš si ho, tak ho posloucháš víc. Všechno to, co nám někdo řekne, tak si pak sami hledáme, abychom si za tím stáli sami a nejenom proto, že nám to někdo řek.

Mně někdy přijde, že i v tom běžným životě, že ty lidi čím jsou vejš, tím jsou víc narcistický, víc manipulativní. Na tý církvi mi přijde, že tam je to ještě víc nebezpečnější tím, jak jste pospolu.

Můžou se stát všechny tyhle věci, co říkáš, že se může dostat k moci někdo, kdo toho chce zneužít. Lidi se můžou dostat do takovýho náboženství, že ztratěj opravdovou víru a vztah s Bohem. Ale Pořád pokud seš v partě, tak se tam nějak brousíte. Já myslím, že každej z nás jsme ve velkým riziku si uvěřit tomu, jak to vidím já, že to je správně, a ztratit nějakou takovou pokoru. Pak člověk sám ze sebe udělá toho moudrýho. Já osobně si myslím, že v naší církvi lidem nejde o moc. Myslím, že i v jiných církvích už se to prostě posunulo oproti středověku.

Necítíš se tou církví nějak svázaná?

Já jsem si to zvolila a přijde mi to dobře. Ve víře vidím i velikou svobodu od spousty věcí, který člověka normálně přirozeně žerou. Od různých komplexů méněcennosti a toho, jak musíš bojovat o svoji hodnotu. Tohle všechno je nějak v Bohu vyřešený. Já vím, že moje chyby jsou odpuštěný, že moje hodnota je daná Bohem, že on mě miluje a že mu na mně záleží a že se mnou počítá, i když udělám chybu, že to nevadí.

Máte nějaký pravidla, co musíš a co nesmíš, jako církev? Máte něco zakázanýho? Když teda pominu desatero.

Nedáváme si žádnej kodex. Třeba v desateru je napsáno, že nezcizoložíš, ale Ježíš říká, že už je špatně, když si to jenom představuješ. Bible hovoří i o takovejch nenápadnějších věcech, jako o závisti a ták.

Tak o tom cizoložství. Ježíš teda říká, že už ani v myšlenkách. Povedlo se ti někdy v myšlenkách utýct k jinému muži. A co pak jako děláš? Nějak si to vyčítáš?

Vím, že to není dobře pro ten vztah, a hledám cestu, jak to nedělat.

Ani se jako zasnít někdy, co hm? Nemůžeš?

Není to tak, že by jako Bůh řek, aaa chyba, takže černá čárka. Není to postavený s Bohem tak, že udělala jsi chybu a musíš to takhle odčinit nebo toho litovat. Spíš to, co děláš, přináší nějakej následek. Já si právě myslím, že když si na takovýdle věci člověk zvykne a začne utíkat do různýho snění a tak, začne to jeho vztah s jeho mužem kazit. Je to jako červotoč, co žere stavbu zevnitř. Místo abych věnovala energii tomu, abych svoji lásku s mužem prohlubovala, učila se mu rozumět, vykomunikovat konflikty a tak, utíkám si k nějakejm vysněnejm světům.

A není lepší si cokoliv v myšlenkách dovolit než to potlačovat? Jestli se pak nemůže hromadit nějaký napětí, který jednoho dne stejně vybublá a třeba intenzivněji než jen v myšlenkách?

Já nevěřím, že to je takhle. To je taková fáma. Že si jako odstraníš napětí a pak je to v pohodě. Spíš myslím, čím víc si dovolíš, tím víc to bublá. Myslím, že vzniká únikovej mechanismus, kterej se může stát i závislostí. A závislost mění pohled na realitu. Zlý věci, který člověk nakonec udělá, vznikly nejdřív vevnitř. Bůh ale nepožaduje, abychom byly dokonalý a nikdy nás nic nenapadlo. Takže já se nesnažim sama před sebou maskovat, když mi něco takovýho projde hlavou. Je potřeba si to přiznat, v tom je možná to uvolnění toho napětí. Taky se za to neodsuzovat, ale ani neobhajovat. A snažím se chránit svoje srdce, aby se to tam neuhnízdilo. Což jde. A prosím Boha o pomoc.

A jak poznáš, že ta myšlenka nepřišla od tebe, ale od Boha? Třeba právě ta myšlenka na jiného muže?

„(HaHaHa)“

Tak to je blbost. Proto mám tu bibli, která říká, že když si někoho vezmu, a dokud jsem s ním manželka, tak nemám myslet na jiného muže. V takových zásadních věcech se o bibli můžu zcela opřít.

Jasně to je přehnanej příklad, ale jak to teda dokážeš rozlišit? Je to teda tak, že všechny dobrý myšlenky přicházejí od Boha? Nebo vždyť ani někdy nevíš, jestli to je dobrý nebo špatný. Vždyť ta hranice je hrozně úzká. Jak víš, čím se teda řídit? Jak víš, jestli ta myšlenka přišla teda od Boha nebo z tvýho špatnýho já?

Někdy to chce čas. Třeba když mě na manželovi něco štve, tak musím vždycky hledat, jestli mě to štve právem nebo jestli mě to štve kvůli nějakýmu egu. Já to beru tak, že když žiju s Bohem, tak on je tak nějak jako ve mně. Nějak jsem mu dovolila, aby ve mně hospodařil. Prostě se několikrát zamodlím a říkám, Bože já fakt nevím, co mám dělat. Někdy to trvá nějakou dobu, ale pak to nějak najdu. To není takový mechanický, tak se to blbě vysvětluje. Nějak víc vnímám, že čím víc žiju s Bohem, tím ostřejc v sobě vnímám rozdíl mezi dobrem a zlem.

A není to prostě intuice?

Věřím, že kdo Bohu nechce věřit, nazve to intuicí. To nikoho nepřesvědčím. Ale možná je to naopak. Třeba právě takové věci jako svědomí a intuice (aspoň některá) jsou Boží komunikací směrem k nám, akorát tomu lidi nechtěj věřit.

Věříte na nějaký minulý životy nebo něco takovýho?

Ne.

A co je teda po smrti?

Po smrti můžeš jít k Bohu a bejt s ním.

Na furt?

Hmm. Tam vlastně patříš. Tam jseš doma.

Celej náš rozhovor mi jde v hlavě myšlenka, kdo má ten život jednoduší? Věřící nebo nevěřící? Nemůžu se rozhodnout.

Nad tím jsem nepřemejšlela. Myslím, že když žiješ s Bohem, tak k tomu potřebuješ pokoru. Jinak to nejde. Pokoru, že si jako nemyslíš, že všechno víš. Někdy fakt cejtíš, že ti Bůh říká něco, co se ti nechce udělat, co jde přes pýchu, třeba „omluv se někomu“ nebo „tohle to si zvorala, to není dobře, měla bys to udělat jinak“ a to jsou věci, kdy člověku se nechce, kdy je to o vystoupení z tý komfortní zóny. Takže na tuhletu část je víra náročná, protože Bůh ti nedovolí dělat si, co chceš. Když začneš dělat věci, kdy to zlý vyhrává, tak do toho kecá a to se člověku nemusí líbit. Ale jinak je to krásný, protože prostě nejseš sama. To je skvělý, že máš v sobě Ježíše. Já jsem fakt v životě šťastná. Netrápí mě ani neodpuštění ani zloba ani beznaděj, dlouho ne.

Jak se to projevuje, že víra prostupuje tím co děláš?

Třeba i v tom, že jsem se octla v Chrastavě. Skoro do pětatřiceti jsem totiž žila v Benešově u Prahy. Byli jsme ale požádáni, jestli bysme nebyli ochotní přestěhovat se jako rodina do Chrastavy, pomoci tady se vznikem střední školy a celkově s prací sboru v Chrastavě. Rozhodli jsme se, že jo, a i když střední školu se sice po těch šesti letech stále ještě nepovedlo otevřít, vůbec nelituju. Hrozně rychle jsem si zamilovala místní lidi jak ze sboru, tak z města a taky tenhle kraj.

Skrýt

A katolická je taková ta úplně nejpradávnější? Nejstarší?

Původně, když vzniklo křesťanství, tak byla jenom jedna církev a dlouho byla jenom jedna církev. Ale pak prostě se začala ubírat směrem, kterej se některým lidem nelíbil. A začali, jako třeba Jan Hus, říkat, že to není správný a že to není podle bible a že Ježíši se to nelíbí a že takhle křesťan žít nemá. A začaly vznikat protestantský církve, který nějakým způsobem se proti tomudlenctomu vyhraňovaly.

Takže věřící všichni jsou křešťani, ale pak se to dál rozděluje?

Ano, všichni jsme křesťani a teď ono se to tak různě vyvíjí. Protože prostě v historii ta katolická církev dělala něco, co dneska už by určitě nedělala. Já si myslím, že katolíci jsou dneska úplně jinde než za Husa. Vůbec nemám strach, že by dneska někoho upalovali nebo něco takového. Naopak si myslím, že u katolíků je spousta perfektních lidí, co fakt Boha znají dobře a milujou, ale s některýma věcma taky nesouhlasím. Třeba s uctíváním svatejch, modlitby růžence nebo takový věci. Ale furt jsme křesťani všichni.

Skrýt

Jaký zlo vstoupilo do našeho života?

Podstatou je vlastně to, že si chceme dělat všechno po svým, že nechcem, aby nám Bůh kecal do života. Jde nám o to mít pro sebe to nejlepší. A z toho se postupně vyvine to ostatní.

Skrýt

Takže je to něco víc než respekt – to, o čem ty mluvíš?

Myslím, že jo. Já jsem o tom takhle nikdy nepřemejšlela. Bůh je láska, která je schopná jít až přes smrt. Začal to vlastně on sám skrze Ježíše.

Skrýt

Co konkrétně třeba dneska?

Třeba dnes ráno jsem se cejtila taková unavená a věděla jsem, že mám spoustu povinností, který nestíhám a který bych chtěla stihnout, a i s manželem jsme něco řešili. Pak jsem si říkala, ne, mám ještě pět minut než půjdu do práce, tak já si tady sednu a otevřu si to tady a budu se modlit. A přečetla jsem si kousek, kde bylo: „…následující noc stanul před Pavlem Pán a řekl: „Neztrácej odvahu!““ A mě to hrozně povzbudilo, tendleten kousek.

Skrýt

Co je to základní poselství?

Že to je boží dílo a Bůh to stvořil dobrý a že stvořil člověka, aby byl s ním, a že člověk se proti tomu vzbouřil. A to je pro mě to podstatný, co nám ten příběh chce sdělit.

Skrýt

A vy jako Jednota bratská ani nemáte nějaký kostely, ne? Chodíte vůbec do kostela?

Nemáme kostely. Kostel vychází z představy, že Bůh je někde v nějaký budově a tam my ho přicházíme uctívat. Ale já věřím, že Bůh je všude a člověk nepotřebuje speciální místa nebo časy. Už od počátku je ta Jednota bratrská zvláštní, že se snažila, aby co nejvíc víra byla spojena se životem. Jednota bratrsá vznikla někdy 1457. Původně chtěli žít vyloženě jenom hodně prostým životem. Žádný vzdělání a nic. A hlavně bejt spolu, pracovat, modlit se a neshánět majetek a prostě žít takovým prostým způsobem. Pak se to postupem času vyvinulo a církev se otevřela vzdělání. Začali přicházet třeba i bohatší lidi a vzdělaný, třeba jako Komenský a tak. Mně se na tý církvi líbí, že za celou dobu svojí historie si udržela právě to, že jí nešlo o moc a že jí šlo o ten praktickej život. Takže i když ty lidi byli třeba bohatý, tak prostě zakládali nemocnice a sirotčince. Pomáhali lidem a chceme jít v jejich stopách. A tak kvůli tomu si nestavíme kostely, ale chceme mít místa, který jsou otevřený pro všechny lidi.

A jak je ta církev vlastně nyní financovaná? Státem?

To bejvalo, že stát dotoval církve a platil platy pro faráře, ale zase se kontrolovalo, kdo smí bejt farářem a nesmí. Ale teďka probíhá odluka. Stát už přestane církve jakýmkoliv způsobem dotovat. Takže momentálně jsou ty peníze čím dál nižší a v horizontu pár let církve už nebude dostávat žádný peníze od státu. Což si myslím, že je zdravý. Takže církev musí shánět různým způsobem finance. Velká a základní část jsou finanční dary od členů. A pak se snažíme mít nějaký podnikání, ale to není snadný. Takže třeba bistro, sekáč a tak. A pak sháníme granty na různý akce, co děláme.

Skrýt

Mně ta církev prostě ale děsí. Mně se ani nechce uvěřit tomu, že je někdo nade mnou, kdo mě chce dostat na dno proto, abych uvěřila.

To není tak, že tě na to dno chce dostat Bůh. Člověk se na to dno dostává právě proto, že na Boha kašle. Bůh tě z toho dna může zvednout. Není to tak, že tě Bůh chce zašlapat nebo potrestat. Tak to není. On se nevnucuje. Prostě si žijem sami, tak jak chcem, a někdy až v těch těžkých dnech lidi o tom začnou přemýšlet a hledat. Ten svět, do určitý míry, řídíme my lidi. Ne že by Bůh tahal za špagátky. To je náš svět a Bůh do něj chce zasáhnout, když o to my stojíme.

Mě ale děsí i to, že by někdo mohl zasahovat do mýho života.

Rozumím tomu. Mě to neděsí kvůli tomu, že mi došlo, že sama na sebe nemůžu bejt zas tak hrdá a že ty jeho zásahy jsou k dobrýmu.

Skrýt

Že tohle je jen jako příprava? Stejně jako to, že dítě se v děloze připravuje na to, až se narodí? A tohle tady je taky jen příprava a pak se narodíš tam?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale asi jo. To je hezký přirovnání.

To není ode mě, to jsem někde četla.

Skrýt

A ty to tady bereš jako trápení?

No tak třeba to, že ty děti umírají a že se dějou takovýhle věci. Nemyslím si, že život je trápení, ale spousta věcí je těžkých a není to jednoduchý.

Skrýt