Fotograf

07. 11. 2019

17 minut

Fotografováním se živím od roku 2011. Původně jsem studoval, že budu učitel biologie a základů společenských věd na střední škole, ale nikdy jsem vlastně neučil. Když jsem sháněl místo, učitele biologie v tý době nikde nepotřebovali. Začal jsem fotit už u studia, protože jsem počítal s tím, že učitelství není zas tak výdělečná činnost a že se bude hodit nějakej přivýdělek. Zezačátku všechno, co jsem vydělal, jsem dal zase do focení. No, a když jsem zjistil, že nikde není místo, tak už focení jelo tak, že mi to dalo plus mínus učitelskej plat.

Jak moc záleží na tom, jak kvalitní máš foťák?

Kvalitní foťák ti dovolí jít do horších podmínek. Já třeba v ne úplně světlým místě s kvalitnějším foťákem můžu fotit. Ale někdo, kdo má základní foťák, už by neměl dobrou fotku. Bylo by to zrnitý. Bylo by to mázlý.

A jde teda udělat pěkná fotka i s nekvalitním foťákem v dobrejch podmínkách?

To záleží na objektivu taky. Určitý parametry, to foťákem neochčiješ. Důležitá je hloubka ostrosti. To dělá hodně.

A hloubka ostrosti je…?

To je to, jak já zaostřím ti na oči a už třeba uši můžeš mít trošku mázlý a pozadí už bude hodně mázlý.

A to ovlivňuje objektiv?

Jo. Ty základní objektivy to nemaj. To na tebe zaostřím a tamhleta kytka bude ještě poměrně viditelná a to tomu nedodává moc kouzla. Ale když to zaostřím a to ostatní nechám pomalu mizet tou neostrostí, tak to kouzlo tím získám.

Kdyby byli dva fotografové a měli by srovnatelný vybavení, tak v čem se pozná, že ten jeden fotograf je lepší?

Z tý fotky máš nějakej pocit. Jaký máš kritéria lepšosti? To se nedá porovnávat. Někomu se to bude líbit od jednoho, někomu od druhýho. Pokud teda nebude ten jeden absolutní břídil, že prostě to neumí ovládat, tak si každej z nich najde svůj tábor příznivců.

Takže když si vybíráš fotografa, tak je to o tom si prohlídnout ty jeho fotky, jestli ti prostě pocitově seděj?

Jo.

A v čem myslíš, že jsou tvoje fotky jiný než třeba fotky jinýho fotografa?

Já nevím. Já jiný nesleduju.

Nemyslíš, že máš nějakej rukopis?

Tak lidi říkaj, že mám no. Ale v čem to je?… Myslím si, že z těch fotek je cejtit určitá míra svobody. Neumím lidi štelovat, tak jsem se naučil s lidma pracovat tak, aby se mi postupně štelovali sami. A co vídám ostatní fotky, tak je to taková nějaká naučená pozice, co vědí fotografové, že to vypadá dobře. Lidi si tam poslušně sednou. Jako já mám taky svoje rozcvičovací pózy, ale beru to jako výchozí bod, ze kterýho se to pak vyvine. Oni maj pocit, že jsou uvedený do nějaký pozice, tak jsou spokojený, ale pak se to rozjede a už se stavěj sami. Ty lidi stejně přicházej s tím, že chtěj vést. Potřebujou to. Takže nemůžu bejt tak drsnej, abych řek: „Ne, dělejte si tam, co chcete.“ Ale ve výsledku to tak je. Jen je k tomu musím dovést.

Co jsem si všimla na tvejch fotkách, tak možná míň retušuješ oproti jinejm fotografům, ne?

No. Nesnáším to. Pokud to není produktový focení, tak tam ty lidi jsou věšák, kterej je potřeba doopravit, ale taky se snažím minimálně. Nesnáším ty voskový figuríny. Takže smažu pár ťupek, co je potřeba, ale jinak neretušuju.

A to ti třeba trvalo, než jsi k tomu neretušování došel?

No určitě. Cejtil jsem tlak, že je potřeba se retušovat naučit, ale postupem času jsem od toho odstupoval, protože se mi to nelíbilo. Když tu retuš přepálíš, tak ta fotka něco ztratí. Já už ani neořezávám fotky. Třeba snažím se a několik minut nad tím laboruju, co by se kde ořízlo, a vrátím se zpátky na to původní. Protože najednou mi z tý fotky chybí kus toho pocitu, kterej tam byl, jak jsem to zmáčknul. Zachytil jsem určitej moment s určitým pocitem, a kdybych to oříz, tak častokrát o něj přijdu.

Nejseš trochu fotograf naruby? Jakože ty fotografové se pak snažej většinou z tý fotky nějak….

… když neuměj fotit.

(Společné „cha cha“)

Ne. Uměj fotit. Ale mám to jinak, no asi. Oni jsou takoví režiséři. Jak si ten moment uzpůsoběj, všechny nadirigujou, a pak to ještě doretušujou a dooříznou. Já se snažím, aby tam ze mě bylo úplně minimum.

Ani na svatbách nestavíš svatebčany nějak?

Já je tam naženu, cvaknu a děsím se momentu, kdy přijde družička a řekne: „Viděla jsem úžasnej nápad. Budem se přetahovat o ženicha.“ Buďto ji sprdnu hned na místě, nebo teda řeknu: „Tak jo, tak se přetahujte.“ Tady tydle sranda fotky nemám rád. To je nejmíň oblíbená část svatby. Vždycky to je: zvedneme nevěstu, budem se přetahovat o ženicha, zvedneme oba, v lepším případě budeme utíkat. Co chceš vymýšlet srandovnějšího. Já říkám: „no tak se svlíkněte…“ a nikdo.

(Společné „ha ha ha“)

Když jsme u tý nahoty, fotíš teda i akty?

Hmm.

Fotíš rád akty? Nebo je to těžký?

Je to strašně zajímavá oblast, ale je to těžký.

Po jaký stránce je to těžký?

Po tý stránce práce s člověkem. Musíš ale pracovat i se sebou. Musíš se naučit odprosit od tý nahoty. Já tu nahotu prostě musím dát stranou a fotit toho člověka takovýho, jakej je. Ty se musíš do ní chvilkově jako zamilovat. Něco tam fakt najít, co se ti líbí. Ale ani to nemusí bejt na tý tělesný úrovni. Ty tam prostě musíš najít nějakej ten pocit. Něco zevnitř, v tom mým případě.

Daří se ti to téměř vždycky nebo skoro vždycky?

Někdy je to těžší, ale pak se to pozná na očích, kde to člověk najde. Prostě to tam klapne.

A zvrtlo se ti to někdy?

Tak jasně, že zvrtlo. Studentská léta. Ne mockrát. Nemám rád takový to klišé, že každej fotograf musí spát s těma, co fotí. To mě skoro jako uráží. Neříkám, že se to nikdy nezvrtlo, ale nemělo by se to stávat. Je to zneužití toho postavení. Když už k tobě někdo přijde a svlíkne se, to je pak strašně jednoduchý.

Tak někdy je to i o tý ženě. Jakože možná je typ žen, který už tam s tím jdou.

Toho se děsím. Víš, jak pak vznikne blbá situace? Ty ať radši nechoděj.

A fotils někdy mužský akty?

Jenom mužský ne. Fotil jsem párovej akt a to byla zvláštní situace. Tomu pánovi… prostě pudy působěj a museli jsme dávat pauzu. Je to divný. No a jednou jsem tady šel po městě a zastavil mě chlapík, jestli fotím profesionálně. To bylo v začátcích. Tak říkám, že jo. A on, že by potřeboval nafotit dorty a jestli fotím i produktovky . Říkám, že to můžem zkusit. Tak jsem mu dal kontakt. Přišel jsem domů a přišla mi sms, že to nechtěl rozebírat ve městě, ale že potřebuje mužský akt s vyvrcholením do nějakýho německýho katalogu. Tak to byla jedna z mála zakázek, kterou jsem odmít. Na to jsem neměl. Asi ani teď bych se neuměl odprosit od nahoty.

(Společné „cha cha cha cha cha“)

Fotit pánský akt pro chlapa je proti přírodě.

Tam je asi těžký zamilovat se a najít něco v těch očích. Viď?

No to nejde. V tomdle případě ten můj způsob nefunguje. Já sám i nechápu, proč fotografky fotěj akty ženský. A je to na tom znát.

Jo? Myslíš, že je znát na aktu, jestli ho fotila žena nebo muž?

No jasně, že jo. Ty ženský to jsou takový načančaný, čelenčičky, věnečky a zahalený, a tam není nic. To je jen pózování. Prázdný to je. Tam chybí to něco. Pokud to není lesba. Třeba tam by to šlo.

A myslíš, že teda muž může fotit malý miminka, když se na to koukáme toudle optikou? Možná tam taky nemůže vidět to, co tam vidí ta matka.

Já říkám, že na tohle by měli lidi shánět spíš fotografky. Ale zase nechtěj třeba ty schoulený miminka v něčem, takže třeba proto jdou radši za mnou. Některý fotografky ti to miminko svážou, někam narvou a je to fotka, ze který dostaneš cukrovku. Ke mně přijdou a jsou to takový čistý a surový fotky. Já už spíš tady ty novorozenecký odmítám. Docela dobrý je, když teda k nim přijdu domů. To dítě je ve svým prostředí. Není to pro něj šok a rodiče nemusej nikam cestovat, nic balit a není to takovej stres. Já jen doufám, že ten byt je světlej, abych mohl fotit. A pak ty fotky vznikaj docela zajímavý. Ale jinak do aťasu se snažím posílat lidi někam jinam, ale nemám nikoho tady z okolí, kdo by to dělal. Nikomu se do toho nechce.

Co teď nejvíc fotíš?

Teď byla a ještě pokračuje sezóna svateb.

Ještě pokračuje sezóna svateb?

Až do listopadu a už teďka mám na příští rok polovinu, možná i víc plnou.

A svatba je to hlavní odvětví, na který se zaměřuješ?

Tak to ne, ale teďka ty svatby jsou hodně. To mám jednu dvě tejdně. Ono i to dá dost práce to zpracovat. No pak takový ty venkovní portréty. Do toho nějakou produktovku. Furt je co dělat.

Takže v létě máš spíš svatby a v zimě jseš spíš v ateliéru?

Hmm. V zimě venku nikdo nechce fotit. Ono by se i blbě fotilo. Když si představíš ten sníh lesklej, tak se to blbě vyvažuje a lidi by byli tmaví. Slunnej den na sněhu, lidi budou mžourat. Je to ostrý do očí. Zataženej den na sněhu, nikdo nechce fotit. To není ta idylka. Teď bude období – všichni chceme fotky s barevným listím. Málokdo to stihne. Co mám teď objednávky, tak plno z nich bude nemocných, nebo jim do toho něco vleze, anebo bude hnusně. A to období trvá tejden až čtrnáct dní, takový ty hezký barevný listy. Pak už to zhnědne, leží to na zemi a za chvilku to shnije. Takže ty, co se objednali, to je sázka do loterie, jestli jim to vyjde. To je něco jako fotit na jaře v rozkvetlým sadu.

A kde venku tě nejvíc baví fotit?

Nezkrocená příroda. Nebo aspoň pole. Nesnáším parky.

A fotíš radši venku nebo v ateliéru? Co ti je příjemnější?

Já fotím radši venku. Kvůli tomu, že příroda pomůže. Dá se tam využít tráva, strom, kámen.

Takže je to možná těžší hlavně pro ty lidi. V tom ateliéru.

Jo. Já tomu říkám syndrom školní tabule. Když přijdeš před to plátno a najednou tam jseš sama se sebou a něco tam na tebe míří, tak to není příjemný. Zezačátku. Než se mi je podaří zpracovat a odprosit je od toho.

Jak je zpracováváš?

Musíš vytvořit atmosféru dobrou. Neříkám, že se to musí dělat úplně uměle, ale musíš tam vytvořit nějaký pouto, tak že se otevřeš. Nesmí tam bejt úplná bariéra. Sice nesmím u těch aktů tu nahotu vnímat, tam je to odstřižený, ale jinak… Já mám pro to termín – musím se do tebe dostat. Takhle to zní blbě, ale nic lepšího na to nemám. A to se děje komunikačně. A musíš v sobě mít určitej prázdnej prostor pro toho druhýho.

Takže naslouchat? Bejt otevřenej jeho pocitům a gestům?

Jo. Musíš mu dát tu svoji pozornost. Nesmíš bejt ten režisér, co prostě řekne: „Teď si dej ruku tam a tam,“ a prostě celý to tam striktně řídit. Je to o tom dát prostor tomu druhýmu a vytvořit tak příjemnou atmosféru, aby i on se otevřel. Aby to nebylo na křeč. Zezačátku do toho musíš investovat určitou nějakou energii, a tu v sobě musíš mít. Myslím, že v tom mi pomáhaj meditace.

Že ta meditace ti nashromáždí nějakou energii, kterou pak používáš při tom focení? Nebo?

Umím v sobě vytvořit určitej pocit. Přepnout to. To dělám často, když jedu na svatby. I když se mi ráno stokrát nechce, tak během cesty mám čas to v sobě přepnout, abych se na ty lidi těšil. Musíš v sobě vyvolat ten dobrej pocit, a pak to z tebe může jít. A když to těm lidem dáš a máš tam zase ten svůj prostor, aby ti to mohli oni předat, tak to funguje. Ale zezačátku lidi potřebujou trošku nadotovat tvoji energii, kterou jim předáš.

Myslíš, že ostatní fotografové o tom taky takle přemýšlej?

Já nevím. Já se s nima nebavím. Já nemám rád takový ty sedánky a fotografický kluby. Na to jsem nikdy nebyl.

A když si třeba vemeš to portrétový focení někde venku, třeba fotíš rodinu, tak když si spočítáš ten čas venku, pak ten čas, kterej nad těma fotkami strávíš, tak dohromady ti to dá kolik?

Čas venku, to je hodina. Nějaká cesta tam, tak třeba čtvrt hodina. Pak nad fotkami? Venkovní jsou náročnější, protože tam se cvaká víc a je tam víc věcí na probírání a víc se upravuje, takže to je trošku delší než ateliérový, tak to je tak jeden a půl násobek toho focení. Tak to máme dohromady i s cestou třeba tři hodiny, ale může to bejt i dýl. Když se nastřílí hodně fotek.

Takže hodně zabere, než to upravíš a probereš?

Samotný úpravy netrvaj tak dlouho. Nejhorší je to probrat. To může vzniknout třeba 600 až 800 fotek za jednu hodinu. Takže pak musíš probrat 600 fotek a udělat z nich, já nevím, třeba šedesát.

A na co všechno koukáš, když je probíráš?

Tak jedu na několik kol. První kolo, to jdou takový ty testovací pryč, kdy si zkouším expozice a podobně. To se fotka třeba ani nezaostří v počítači a už ji vyhodím pryč. Přijde mi, že už jedu dost intuitivně, prostě dobrá, špatná. Ještě to jsou kostičky a já už ji házím pryč. Tak doufám, že nepřicházím o hodně dobrejch snímků.

Takže na co koukáš třeba pak to druhý kolo?

To samý. Pocitově. Prostě to každý kolo jenom zužuju. Osekávám fotky, ze kterých nemám dobrej pocit, a pak, když už to mám jedno kolo do konce, tak řeším detaily. Prostě musím to osekat. Nejde upravovat 800 fotek.

A přizváváš si třeba někoho na radu?

Ne. Na to už člověk musí mít oko a ten, kdo to nemá vytrénovaný, tak by váhal víc než já. Zkus si probrat tři tisíce fotek a nestrávit nad tím tejden.

A jak pak je důležitá ta práce tý úpravy potom?

Dělá to hodně, ale já říkám, že když je dobrá fotka, tak to tolik nepotřebuje. Lidi, co se snažej zachránit fotku velkejma úpravama, tak podle mě neuměj fotit. Musíš to tam mít už od začátku v tý fotce a ne se to tam potom snažit dotlačit velkýma úpravama. To jsou podle mě spíš grafici než fotografové.

A ty to poznáš, jak moc je ta fotka upravovaná?

Jo.

Máš třeba nějaký triky při úpravě fotek?

Mám třeba na sezónu svatební vždycky udělanou takovou předúpravu, kdy když nahrávám fotky do počítače, tak už mi je to trochu upraví.

Aha, to jde, jo?

Hmm, to jde. Lidi tomu říkaj filtr.

Jojo už vím.

Takže mám svůj vlastní filtr. Já si to tak jako namíchám. Postupně si ho vyvíjím a doupravuju, a ten mi vydrží svatební sezónu. Fotky tím protáhnu. Pak se samozřejmě musej upravit každá zvlášť. Každá se musí trochu doladit, ale už to má nějakou náladu předem danou a líp se mi pak vybírá z těch fotek. Ale jestli bych řek, že tadyto tlačítko dělá lepší fotky, to asi neexistuje. Ty trendy se měněj.

A jakej je trend třeba teďka?

Bylo teď hodně, že zelená musela bejt stažená trochu. A pleťovka zvýrazněná. Ale musíš to udělat tak jako decentně, aby to moc neřvalo do očí. Nesmíš ze zelený udělat šedivou, to prostě nejde. Ale je trošku v pozadí. A třeba stíny se stáhnou, že černá není nikdy černá, ale spíš šedivá. To je vidět na černobílých fotkách. Ono je to měkčí. Celkem se mi to taky líbí, ale furt se to vyvíjí. To záleží na tom focení. Teď už třeba od tý potlačený zelený ustupuju. Už sem toho přejedenej. Nebo přijde nějaká svatba a po úpravách mě prosej, abych to udělal nějak jinak, a já si říkám: „jo, to je docela dobrý“ a posunu to někam dál.

V průměru kolikrát do tejdne něco fotíš?

Každej den. Plus mínus.

Jak stíháš práci?

No, jako mám trošku skluz. Seznam restů roste a roste, a já to dělám po nocích.

Cejtíš se někdy v tlaku?
No, jsem podnikatel. Já z tlaku nevylejzám. Nemám rád, když lidi čekaj moc dlouho. Ale ta fronta je delší a delší. Jsou období v roce, kdy těch zakázek není tolik. To mám blbej pocit, když mám všechno hotový. Mám radši, když nestíhám, než když stíhám až moc dobře.

A jak dlouho lidi teď čekaj na fotky?

Tak tři tejdny.

To není zas tak dlouho.

Pro mě jo. Já jsem netrpělivej na to odevzdání. Ale jako není. Někdo říkal, že čekal na fotky dva měsíce a podobně. Za dva měsíce se stihnou lidi i rozvíst. Už jsem měl takovou nevěstu, která za dva měsíce se už rozvedla. Takže jsem stih odevzdat fotky, ještě když byla vdaná.

( „chi chi“ )
A rozvod jsi už nefotil?

Ne.

A na co se nejvíc těšíš, když jdeš fotit?

Já doufám, že tam budou dobrý lidi.

A stalo se ti, že sis s někým třeba fakt nesed?

Jednou jsem měl namále jednu rodinu vyhodit, protože ten syn absolutně nespolupracoval. Ale to jsem byl ještě bezdětnej a tolik jsem to nechápal.

A je někdy těžký třeba i z těch 600 fotek něco vybrat?

Někdy je to těžší, ale ty rodiče u toho jsou a vidí, jak to probíhalo, a pak jsou rádi, když vyjde aspoň něco. A když je to divočejší focení, tak já už tam mám takovou imaginární clonu. Mě se to netýká. To, co se tam děje, to je jejich věc. Já jen dokumentuju a snažím se chytit, co jde. To jestli děti zloběj, to nejsou moje děti. Když mi nezdemolujou ateliér, nebo něco takovýho, tak mě to nerozhodí.

A je to, že kovářova kobyla chodí bosa? Fotíš hodně děti svoje?

Jo. Ale ne v aťasu. Celkově máme doma v našem bytě asi jednu fotku pověšenou. Ještě tu, která vznikla omylem. Doteďka mě rozčiluje, protože není vyvážená. Takovej pták rozmazanej z Chorvatska. Ale jinak nic nikde nemám. Když nepočítám, co jsem dělal nějaký fotoknihy z cest.

Máš nějakou svoji oblíbenou fotku, na kterou jsi pyšnej?

Každej den nějakou. Často se mi stane, že se ale s lidma úplně míjím. Fotky, u kterých jsem opravdu spokojenej, občas vyšuměj bez odezvy. A pak třeba váhám, jestli takovou blbost mám někam vůbec dát a lidi se můžou uklikat. Lidé jsou prostě zvláštní nevypočitatelná stvoření.

Posílal jsi někdy fotky do nějaký soutěže? Vyhrál jsi někdy něco?

Vyhrál jsem no. V Reflexu.

A to byla jediná soutěž, do který ses přihlásil?

Mě to soutěžení nějak nebaví. Jednou vyhrála nějaká moje fotka nočního Jablonce, a tu za mě posílala kamarádka. Nejsem soutěživej typ.

A ten Reflex, to tě nějak samotnýho napadlo?

Ale jo. To jsem zkusil, protože jsem měl hodně nafocenejch aktů, protože jeden otvírající bar mě poprosil, abych udělal nějakou výstavu. No tak do baru nemůžeš dávat nějaký krajinky a podobně. Ani nejsem krajinkář. Tak nás napadly akty, a já jsem měl dva měsíce na to, abych nafotil co nejvíce aktů. Takže jsem měl zásobu aktů. Tak jsem tam něco poslal, jestli to vyjde nebo nevyjde.

Říkal jsi, že nejseš krajinkář, ale docela cestuješ, tak to tě neláká fotit krajinky na cestách?

Nejsem krajinkář, no. Tak když jsem byl v Peru, tak jsou tam zajímavý místa. Mám pár oblíbenejch fotek třeba z pouště. Ta cestovatelská fotka není špatná, ale nejsem krajinkář, že bych seděl na poušti na tý duně a čekal několik hodin na západ slunce, až to vrhne ten správnej stín. To ne. Na to nemám čas a trpělivost. A hlavně krajinka tě neuživí. A kam dneska posílat fotky skal, aby to někdo koupil.

Slyšel si někdy o tom, že se říká, že fotky kradou duši?

Neřekl bych, že přímo krade, ale myslím, že skrze ni může vzniknout spojení. Je to druh adresy. Jako u voodoo se používají třeba vlasy a symbolická podoba „cíle“, tak i fotka se k tomu dá použít. Šamani v Peru tak nouzově léčí. Já asi mám teda nakradeno několik terabitů duší, ale nijak s nimi nekšeftuji ani to jinak nezneužívám. I na svatbách na to lidi u skupinovek upozorňuju. Hlavně babičky, které se bojí kouknout do objektivu. Říkám jim, že v sobotu duše nekradu, že mám už v týdnu nakradeno.

A co to máš v ruce?

To je kámen z Peru. Měl by to bejt meteorit. Je to čakrovej kámen. Já jich mám celou sadu. Tadyten je na komunikaci, když tady mám dělat rozhovor. Na svatby nosím jinej – společenskej kámen. Je to taková zkratka. Je to bezcennej kdovíčeho kus, ale pro mě je to zkratka toho stavu mysli, kdy to něco v podvědomí překlepne a funguje to.

 

fotky fotografa k nahlédnutí zde: www.koubekmartin.cz

A mrzí tě, že nejsi učitel?

Ne. Jako, je to pět let, který se snaží člověk něčeho dosáhnout. Dosáhne, ale pak je to zbytečný. Mám ten diplom někde dole v šuplíku.

Skrýt

A kolik máš třeba objektivů a foťáků?

Funkční čtyři objektivy. A jeden foťák, na kterej fotím, a pak mám záložní.

A tady ten foťák máš jak dlouho?
Já bych řek, že ho mám pět šest let. Už taky byl párkrát v opravně. Tady už jsem ho musel lepit, když spad.

Byl jsi někdy na nějakým fotografickým kurzu?

Byl a byly to vyhozený peníze. Nebyl to ani kurz, ale takový ten workshop. Fotograf ti tam podle mě nikdy neřekne něco, co by tě výrazně posunulo.

Takže všechno, co ses naučil, bylo formou pokus omyl?

Jo.

A takový to ISO nebo co, to sis načetl někde?

Ty základy si vyčteš z knížek, a pak je to o tom fotit, fotit, fotit.

A nefotíš na automat?

V aťasu jedeš na úplnej manuál. Tam se nic nemění. Ale na svatbách a podobně poloautomat. Tam se to tak rychle mění a není čas laborovat.

Skrýt

A máš to tak, že ty produktovky tě spíš živěj, a ten zbytek je tak jako pro zábavu?

Ne. To je sezónně. Od jara do podzimu to jsou svatby. To je taková jistota. No a v zimě, to chtěj lidi pro babičku nějaký dárky. Leden je takovej útlum. Venku se nikdo nefotí, tak tam je klid docela. A s firmami, co pracuju dlouhodobě, tak produktovky jedou pořád.

Tak to ale musí bejt hodně těžký fotit produkty. To musíš mít hodně nastudovaný, jak se to dělá. Nebo?

Není. To si nastuduješ pár základních fíglů, a pak na to bílý pozadí to je jednoduchý. Je těžký fotit sklo a šperk, aby se to lesklo dobře. Ale hadry, to je celkem jednoduchý. To je prostě jenom bílý pozadí a na tom holčina, která mění župan.

Takže ta ženská se strašně mockrát převlíkne?

Jo hodně. To je pak už vyřízená. Jedna holčina nám tam skoro brečela. Že už nemůže. Já tam jen sedím a mačkám. Maximálně řeknu: „Znova, necvaklo mi to.“ A takhle několik hodin. Mě maximálně bolí zadek.

Skrýt

Takže dlouho se to načítá, tak jde pryč prostě, jo?
( „hi hi“ )

No já už mám starej počítač poměrně. Tak to trvá, než se to vykreslí do detailů a na to já nemám čas. To jsou pak dvě vteřiny na fotku. A když máš z jednoho záběru pět až deset snímků, lidi se hejbou, a já si udělám radši víc kvůli mrkání, tak ono to naskáče.

Skrýt

V ateliéru jste se nikdy nefotili spolu?

Jednou, když se dcera narodila. A to je dost těžký fotit sám sebe v ateliéru s dítětem. To musíš na samospoušť. Vymyslet si, kde asi tak budeš. Zaostřit si. Zmáčknout, doběhnout a tvářit se, že tam jseš věky. Máš na to jeden pokus, a pak musíš znova. Dcera mě i počůrala tenkrát. Syna si radši odfotím doma, a je to takový ze života.

A svoji ženu jsi fotil na akty?

Ona se nerada fotí. Mám ji jen těhotensky nahatou. Ale jestli jsme na ty fotky někdy koukli?

Skrýt

No tak mi o tom něco řekni.

Já říkám, že jsem chtěl skleník.

Jak skleník? Jako že jsi potřeboval peníze na skleník?

Když jsme se stěhovali a rekonstruovali byt, tak já jsem prostě botanik a chtěl jsem obrovskej skleník. Asi šestadvacetimetrovej a vyhřejvanej, aby tam i v zimě mohly růst kytky. Tak pomocí jedný šamanský metody meditační, kdy si člověk vizualizuje tu situaci, kterou vlastně chce, aby se splnila. Komplexně vizualizaci. Že musíš tam bejt. Takže v tý meditaci jsem ve skleníku seděl. Viděl jsem, jak to světlo tam jde. Cejtil jsem kytky, jak voněj, tu vlhkost i jak sedím na tý židli. Prostě musíš se tam úplně přenýst do toho okamžiku, kterej chceš, aby se stal, a tím si to přitáhneš. Takhle to několikrát zopakuješ a ta věc se stane.

Takže skleník máš.

Skleník právě nemám. Mně chyběla v tý meditaci zvuková složka, a když jsem tady to cvičení prováděl, tak zrovna jsem poslal fotky do soutěže do Reflexu. Do soutěže aktů. Tak jsem si říkal, že třeba budu po telefonu mluvit s nějakou šéfredaktorkou Reflexu, že jsem to vyhrál. Ale v tý meditaci jsem se moc soustředil na ten hovor a ne na ten skleník. Udělal jsem to asi pětkrát. No a pak jsme zjistili, že ten skleník by vyšel asi na půl milionu a provoz čtyřicet tisíc měsíčně, třeba v zimě. Tak jsem se na to vykašlal, ale už to tam někde bylo, že jo. Ještě takhle blbě zadaný. No a na konci prázdnin jsem jel fotit nějakou teambuildingovou akci. A celý to probíhalo na zrekonstruovaným zámečku. A takový ty úvodní přednášky a vomáčky kolem probíhaly na obrovským nádvoří, který bylo zasklený. Prostě skleník jak prase. No a já fotím, fotím, fotím a nejednou telefon. Tak to zvednu a to mi volala ta z Reflexu, že jsem vyhrál první cenu. Tak jí říkám, že jsem chtěl ale skleník.

(Společné „ha ha ha“)

Skrýt

Parky jsou moc umělý na tebe?

Je to umělý, no. Taková znásilněná příroda. Je to takový sterilní. Lezou tam lidi. Není tam klid a já mám rád, když na to maj ty lidi klid. Já už se od těch čumilů umím odprosit, ale lidi se neuvolněj.

Skrýt