Doktoři doporučovali těhotenství ukončit

01. 05. 2018

17 minut

Vojtíšek se mi narodil o dva měsíce dříve. Narodil se s vrozenou vývojovou vadou – omfalokélou (rozštěp břišní stěny). V den porodu měl první operaci a v průběhu měsíce další dvě. Špatně přijímal mlíčko. Pak zákaz kojení. Pak kojení povoleno, ale už nebylo z čeho kojit. Mezitím problém se srdcem. V průběhu tři čtvrtě roku potvrzen Beckwith-Wiedemann syndrom, což ve zkratce znamená, že je u něj do 8 let riziko nádorového onemocnění.

O těch vývojových vadách ti řekli doktoři už v těhotenství?

Ve 12. týdnu těhotenství jsem byla na prvním screeningu. Vyšla vysoká hladina AFP hormonu. Tak si mě zavolal normální gynekolog a viděl na ultrazvuku, že tam je přerušená klička. Říkal, že to bude asi omfalokéla. Poslal mě na genetický ultrazvuk do nemocnice v Hradci Králové k nějakému specialistovi a ten potvrdil, že má omfalokélu, což je rozštěp břišní stěny. On to má dobrý, že to měl v oblasti pupíčku, protože to může být kdekoliv na břiše. Ta omfalokéla je na operaci jednoduchá, když toho neleze ven moc, ale je zrádná v tom, že k tomu jsou přidružený vrozený vývojový vady. Našli mu, že má sandálovité nožičky, zvětšenou jednu ledvinu, kratší stehenní kost. Pak si mysleli, že má sploštělý místečko u kořene nosu, což je náznak Downa.

A tohle všechno mu zjistili z ultrazvuku?

Ano. V týdle době teda ještě neviděli problém se srdcem

A přesvědčovali tě doktoři, abys šla na potrat?

Od 12. týdne mně všichni říkali, ať ukončím těhotenství. Na tom genetickým ultrazvuku mi řekli, že když má todle všechno, i když to je slučitelný se životem, tak dohromady je to velký problém, ať těhotenství ukončím. Tam jsem byla na konci 24. týdne, což je poslední termín k potratu. Takže mě poslali rychle na odběr plodový vody, aby zjistili, jestli tam není ten Downův syndrom nebo ještě něco. Plodová voda byla v pořádku, ale stejně furt říkali, ukončit, ukončit. Řekla jsem si, že všechno to jednotlivý, když si rozeberu, tak se dá řešit. Nohy, když budou fakt špatný, tak bude pruda ze začátku, ale vše se spraví. Ledvina, i když by nebyla, dá se žít s jednou. Takže já stejně furt říkala, chci, chci, chci, ale rozhodující pro mě byly ty výsledky plodové vody, že nebude mít Downa. Na základě toho jsem se rozhodla v těhotenství pokračovat.

Cítila jsi od doktorů velkej tlak?

Ano. První, kdo si o tom se mnou hezky povídal a netlačil mě do ukončení, byla genetička v Hradci, která se mnou jednotlivé ty vady (což jsou jen odchylky od normálu, ale když si to spojej s tou omfalokélou, tak je to pro ně už problém) hezky rozebrala a dala mi za pravdu, že to není pořádný důvod pro ukončení. Je to prostě těžký, když to dítě porodíš. Není to klasické těhotenství, není to klasickej porod, není to klasickej začátek. Takže asi proto ti říkají hned tu nejhorší variantu. Na ně člověk nemůže bejt naštvanej. Asi týden jsem si to v sobě řešila, že jsou takový, ale pak jsem si to vyřešila, jako že bude v pořádku.

A choval se nějakej z doktorů nevhodně, když jsi jim řekla, že chceš pokračovat?

Ne to ne. Ale do poslední chvíle hledali cestu, jak ti to vymlouvat. Třeba jaký měli zkušenosti a jak to dopadlo a že bůh ví, co se ještě objeví po tom porodu. Ale nikdy mi neřekli to, co se opravdu stalo a ani jsem se to nikde nedočetla. Právě ten Beckwith-Wiedemann sydrom. Ale i kdyby mi to řekli, tak bych do toho stejně šla.

A kdy ti řekli, že má ten syndrom?

To si mysleli víceméně hned po porodu. Hlavně oni s ním už tak museli pracovat, když pojali podezření. To znamená, že jednou za tři měsíce chodíme na ultrazvuky hlavičky a bříška a odběry krve. A to se dělá proto, že tady u toho syndromu je zvýšený riziko nadorovýho onemocnění do osmi let. A taky se zvětšujou orgány. Ale potvrzenej syndrom jsem měla loni v prosinci před Vánoci, jedná se vlastně o nějakej chybnej gen, což jsem mu předala já. Ňákej vypnutej.

Takže ty ten gen máš taky?

Jo, ale vypnutý. A nemůžu za to, že jsem mu ho předala. Ptala jsem se jestli to může být z toho, že jsem třeba někdy kouřila, a prej ne. Ani za to bříško nemůžeme my s manželem. Prostě Vojta spadá do toho mála procent dětí. Na tom genetu nás s manželem fakt důkladně otestovali. Vyplňuješ tam informace o celé rodině.

Řekli vám, jaká je pravděpodobnost, že by se to u druhýho dítěte opakovalo?

Jedno procento. Takže Vojtíšek to prostě vyžral, chudák.

Byl někdy okamžik, že to těhotenství vzdáš?

Ne to ne. Někde vzadu jsem tušila, že bych si ho možná asi nechala, i kdyby měl Downa. Já jsem s těmahle lidma pracovala. Vím, jakej je to záhul. Furt jsem řešila, jaký by to bylo a jak by to manžel skousnul. Ale nikdy jsem nepřemýšlela, že bych si ho nechala vzít.Hodně tě ovlivní to, že na tom dvanáctým týdnu na ultrazvuku už vidíš prostě to miminko.

A snažili jste se dlouho o Vojtíška?

Ne, asi čtyři měsíce.

Proč si byla razantně proti ukončení těhotenství? Přišlo ti to nemorální nebo neetické?

Nedá se říci, že bych byla razantně proti. Měla jsem své hranice. Jen jsem se snažila ke všem názorům lékařů stavět konstruktivně a vše si pečlivě promyslet. Výsledek mi vyšel, že není potřeba těhotenství ukončit, ale bojovat o Vojtíškův život, i když ho bude mít ze začátku těžký. O to víc se po tom všem snažím, aby ho měl krásný.

A manžel tě v tom rozhodnutí pokračovat podporoval?

Jo, podporoval mě, ale ten to psychicky snášel hodně špatně. Jemu jsem jen říkala ty dobré výsledky. S ním jsem nemohla rozebírat nic těžkého.

V kom jsi teda našla oporu? V sobě?

Především v sobě, mé švagrové a mamce.

Jak se to teda stane, že někdo porodí předčasně? Vysvětlil ti to nějaký doktor?

Vůbec to nevypadlo, že bych měla předčasně porodit. Měla jsem ho normálně donosit. Týden před tím, než jsem porodila, jsem byla na kontrole a tam doktor říkal, že jsem naprosto v pořádku. Já měla poslední měsíc hodně velkej záhul v práci. Hodně jsem jezdila autem a hodně stresu. Den před tím, než mi praskla voda, tak jsem celej den seděla v autě. Říkala jsem to doktorům, jestli to nemůže být z toho. Říkali, že ne. Že prostě to dítě, když cítí, že je něco špatně, tak chce ven.

A oni tě zkoušeli udržovat?

Zkoušeli mě udržovat. Dávali mně, myslím, magnesium do kapačky, aby mi zastavili kontrakce. Plus mi dávali penicilin, protože když ti odtéká voda, tak to dítě není chráněný. Mezitím mi zase dělali odběry plodový vody, jestli to není z infekce, to se totiž musí porodit hned. To magnézium mi mohli dávat jen dva dny a pak přestali a říkali, že to musíme nechat na přírodě. Říkali, můžete tady bejt měsíc, čtrnáct dní nebo taky můžete hned porodit. Jakmile to dokapalo, tak si říkám, tak a dneska porodím. Takže jsem se najedla, omyla jsem si hlavu, ať jsem pěkná, a večer jsem porodila. Začaly zase kontrakce, který byly slabý asi tři hodiny, pak jsem si došla na porodní sál a za sedm minut byl venku. Přirozeně. Překvapilo mě, že mě nastřihli, přestože byl malej, a ani se mě nezeptali. No prej se to u těhletěch dětí dělá. Asi aby měly snazší průchod. Byla jsem dost naštvaná, ale musím to tak brát. Celý těhotenství i celý porod jsem nemohla moc něco určovat.

Kolik vážil?

Dvě kila sto.

Když jsi ho porodila, dali ti ho pochovat?

Ne. Jen mi ho ukázali. Já si řekla, ty vado aspoň zařval, dobrý. Viděla jsem to bříško, bylo rozevřený a chráněný jen takovou blánou, takže to vypadalo jako plíce od kapra. Odnesli ho hned na operaci a nechali mě tam dvě hodiny samotnou.

Jako úplně sama? Ani chlapa jsi tam neměla?

Ten by to ani nestihl. Já mu zavolala a sedm minut na to jsem vlastně porodila. Takže jsem si to odbyla všechno sama. A pak tam zůstaneš úplně sama. Vojtíšek byl v úplně jiný budově. Já jsem byla normálně na poporodním, ležela jsem tam asi dva dny. Vše se mi v pohodě zahojilo, tak mě propustili domů. S malým jsem být nemohla, protože mi říkali, že tam spát prostě nemůžu, že tam budu k ničemu, a tímhle mě živili skoro 14 dní. Pak jsem tam potkala nějakou sestru, která byla srdcařka, a ta říkala: „Kdo vám to říkal? To je hovadina!“ a šla mně zařídit, že můžu normálně bydlet v tý nemocnici a chodit za malým. Říkala, je hrozně důležitý tam bejt aspoň pět minut denně a jen u něj sedět, i když na něj nemůžete sahat. Prostě i když tam přijdeš a jen u něj sedíš a třeba bulíš, ty děti to prej poznaj, že tam jsi.

Jak jsi ho teda viděla?

Po porodu mi ho jen ukázali a hned ho odvezli na jipku a zašili mu to bříško. To dopadlo dobře. Po operaci jsem ho viděla, tam mě pustili. Pak byl tři dny na speciální dětský jipce, tam jsem za ním mohla se jen podívat do inkubátoru, ale nehladit, nic, protože měl v sobě hodně hadiček. Mohla jsem si ho pochovat vlastně až čtrnáct dní po porodu. S tím vlastně souviselo i to, že jsem měla problémy s kojením.

Byla jsi teda po porodu nějak poučena, co s prsama, aby ses rozkojila?

Téměř až když jsem odcházela ten druhý den z porodnice, tak tam naběhla laktační poradkyně a říkala, že si mám mačkat bradavky a odsávat, a to bylo všechno. Já jsem se teda kousla a dělala to poctivě, takže jsem asi čtvrtej den měla už jako fakt hodně mléka. Tak jsem tam začla každej den jezdit a mléko jsem tam vozila. Musela jsem nastoupit na bezmléčnou dietu, protože předpokládali, že bude mít alergii. Ale po třech týdnech mně přestaly prsa reagovat na odsávačku a tím, že jsem tam už bydlela a bylo to hrozně dlouhý a sestry nepříjemný a byly furt nějaký problémy, takže ať chceš nebo ne, nervy ti pracujou a mléko šlo do háje. Takže jsem kojila zhruba měsíc. Ale přiloženého k prsu jsem ho měla třeba tak desetkrát.

A to byl schopnej tahat z prsu nebo jak se tyhle děti vlastně krměj?

Vojta, jak byl nedonošenej a jak měl problémy s příjmem potravy, tak mu nešlo dávat mléko hned. Ze začátku dostával něco speciálního a pak mu dávali mlíčko z banky, co tam měli od maminek a pak, když už jsem mléko měla, tak moje. Ale asi prvních 14 dní to dostával sondičkou do žaludku a nejdřív třeba jen dva mililitry. Pak mi ho zkoušeli přikládat k prsu, jenže ty nedonošený děti se hned unavěj. Je to pro ně náročný. Takže párkrát si potahal a u toho usnul. Celkově to krmení bylo fakt náročný. Krmila jsem ho třeba hodinu a půl u toho měl hrozný křeče. Často jsem ho musela nechat odříhnout nebo to vůbec nedopil, ale potřebuješ do něj dostat určitý množství. Mě nakódovali v nemocnici, že musí vypít určitou dávku, takže ty seš zmagořená a chceš to do něj za každou cenu narvat, po krmení ještě odsávat, pak na chvilku usnul a pak to celé znova. Když jsme odcházeli, tak mi stejně zakázali kojit a dali mi nějaký ultra speciální mlíko.

Proč ti zakázali kojit?

Po druhý operaci měl ve stolici krev. Obávali se, že je to alergická reakce na mé mléko. Zhruba po týdnu už mi kojit povolili, ale i po usilovném odstříkávání jsem měla mléka méně a méně a už se mi nepovedlo rozkojit.

Bylo pro tebe těžký vyrovnat se s tím?

Tak strašně moc jsem chtěla kojit a tak mi to bylo líto. Ale co sem měla dělat. Miminko prostě potřebuje jíst a já jsem potřebovala bejt vyspalá, odpočatá, v pohodě. Když jsem přišla po tom měsíci domů, tak jsem si ještě sehnala laktační poradkyni, tak ta mi poradila, že se dělá, že si přiložíš k bradavce hadičku, kterou dáš do nádoby s mlékem, to dítě ti stimuluje bradavku, zároveň ale není naštvaný, že nic neteče, a pije to mléko z nádoby. Tohle jsem vydržela týden. Cejtila jsem velkou úlevu, když jsem se na to kojení pak vyprdla, uklidila odsávačku a v sobě si srovnala, že kojit nebudu. Už mi z toho kojení bylo úplně špatně. Ze začátku jsem byla šťastná, že z ničeho bylo najednou tolik mlíka. Když jsem si ho po prvý přiložila, to byl tak krásnej pocit, dojetím jsem u toho brečela. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak mi z toho běhá mráz po zádech. Tak dlouho jsem chtěla kojit a tak moc jsem chtěla kojit. Jenže pak už prostě se neřešilo nic jinýho než to kojení. Já už prostě nemohla.

Kolik vážil, když jste odcházeli domů?

Z nemocnice nás pustili po měsíci a to měl asi dvě a půl kila.

Takže kolik měl po porodu teda operací?

Tři. Byli jsme měsíc v nemocnici a tam si odbyl dvě. Ta první operace bříška (omfalokéla) v den porodu, ta druhá operace byla pravá tříselná kýla s retinoplastikou varlete (což znamená, že varlátko mu cestovalo, tak mu ho museli přišít). Odcházeli jsme z nemocnice s tím, že levá tříselná kýla bude někdy v plánu a zhruba dva měsíce pro propuštění půjdeme na konzultaci, abychom domluvili termín operace. Byli jsme doma týden, ta kýla mu uskřinula, což znamená, že mu vyběhla boule, a jakmile se to u dětí stane, tak musej hned na operaci. Takže jsme volali rychlou. Po porodu měl ještě problémy se srdíčkem a hrozily mu další dvě operace, ale tím, že byl předčasně narozenej, tak když se dostal na nulu (termín porodu), tak se mu to srovnalo a nemuseli jsme už na žádnou operaci.

A byl hodně plačtivej?

Ne ne. Já mám štěstí, že mám hodný miminko. Jako bezprostředně po těch operacích, když ho držíš, tak vidíš, že jakejkoliv pohyb a řve bolestí. To teda bylo hrozný, ale to bylo vždycky jen pár hodin po operaci. Sestry mi říkaly: „Máte štěstí, tyhle děti jsou buď tak řvavý a nebo klidný.“ Takže jsem šťastná, že mám klidný dítě.

A spal ti hezky v noci?

Jo, on spí krásně od začátku. Já jsem ho ani nebudila na jídlo. Od narození ho totiž furt někdo budil. Přibíral, tak ať spí. Za to jsem fakt ráda. Já když jsem nevyspalá, tak to je hrůza. Se vždycky rozvádím a tak.

Taky se rozvádím, když jsem nevyspalá. A objevily se doma ještě nějaký nevšední problémy?

No měl dost šílený ty koliky, ale to se tak stává. Jak mu sešívali bříško, tak měl velký rozestup břišních svalů. Nejvíc zvláštní a jiný od ostatních miminek bylo dušení v noci. Když měl rýmu, tak musel spát skoro v sedě.

Dusil se ti v noci?

Jo. Nebo přestával úplně dejchat. Tak jsem ho vždycky čapla, plácla do zad a bylo. Manžel vždycky říkal: „Já s váma už nemůžu spát, on nedejchá a ty v klidu spíš.“ Já říkám, že vím, kdy se ještě nadechne a kdy ne. Tak jsi máma, to vždycky poznáš. On v noci hodně chrápe, takže prostě slyšíš, kdy přestane chrápat.

Kolikrát se ti stalo, že jsi tohle musela udělat?

Tak třeba čtyřikrát za noc.

A jak je na tom teď?

To bříško už se mu spravuje, ale ještě nesedí. A to mu bude za měsíc rok. Zatím leze a to jsem ráda. Ty nožičky jsou dobrý. Jakmile se mu to obalilo tukem, tak už to vypadá normálně, pravděpodobně už s tím žádné problémy mít nebude. Stehenní kost mu dorostla už na konci těhotenství a ledvina se mu teď srovnala a je v pořádku. Teď už se mi ani v noci nedusí.

Jseš si jistá, že v první třídě to bude úplně stejnej klučina jako všichni ostatní?

Já si myslím, že už nikdy nic mít nebude. I kdyby měl nějakej nádor, tak jak to hlídaj každý ty tři měsíce, tak by byl v zárodku. Takže je velké procento úspěšné léčby, to mě drží klidnou. Možná bude kvůli tomu syndromu trošku větší. Ale on má i velký předky, tak má bejt po kom velkej. Skrz ty varlata, to se dozvíme až v pubertě, je možnost, že nebude mít nikdy děti.

Takže jsi do toho šla s tím, že bude pravděpodobně hodně těžkej začátek?

No, věděla jsem, že bude těžkej začátek, ale asi nikdy se nedokážeš připravit na to, co pak opravdu přijde. Nepředstavovala jsem si to opravdu až tak těžký. Ale vlastně to celý beru jako normálnost. Protože nic jiného neznám. Prostě do toho naskočíš, protože tě do toho hoděj. Bylo to celý takový hektický a divím se, že jsem to ve zdraví přežila. Třeba těch čtrnáct dní, co jsem tam za ním jezdila každý den z domova, zhruba dvě hodiny cesty. Sešitá dole, sedíš v tom autě. Odcházely ze mě očistky, do toho ostříkávat mléko…

Co bylo na tom všem úplně nejhorší?

To, že ho nemůžeš mít u sebe. Prostě odejde z tebe to dítě. Teď tě zašijou. Je to taková řezničina. Všichni odejdou. Tady máte čaj, vypijte ho, a dvě hodiny tam jsi úplně sama. Dítě jen ukázali, nic víc k tomu neřekli. Myslím si, že by určitě nějakým způsobem šlo, abych si ho mohla aspoň pochovat. Pak když chodíš na tu jipku a vidíš tam ty ještě menší děti, jak si je rodiče chovají, a ty se ho můžeš akorát dotknout, ani ho nemůžeš hladit.

A co jsi cejtila? Bezmoc?

Celej první měsíc jsem se cítila jak v Jiřikově vidění. Já jsem člověk, kterej hodně skousne, ale musím bejt na všechno nějakým způsobem připravená, aspoň trošku. Třeba u toho Vojty, při prvním sdělení  informace, co vše mu na tom ultrazvuku našli, jsme se všichni sesypali. Ale pak, když máš čas o tom přemýšlet a rozebrat si to, co to pro tebe znamená, tak jsem to pak přijala dobře. Ale třeba s tím předčasným porodem jsem vůbec nepočítala. No a na ty problémy se srdíčkem jsem nebyla připravená vůbec. To na těch ultrazvukách neviděli. A hned ke mně mluvili, jako by šel hned na sál. Ten první měsíc bylo furt něco špatně. Tři dny byl dobrej, pak byl zas nějakej problém, kterej ho vrátil zase na začátek. Tak to si v sobě taky musíš vyřešit, že když jsou pokroky, tak jsou i kroky dozadu.

Kde se v tobě bere tahle vnitřní síla?

Já nevím. Mně třeba druhej den po porodu bylo tak fajn, že jsem nepotřebovala ani spát. Já jsem nebrečela, nic, ale uvědomovala jsem si, co se děje, to jo. Manžel říkal, tak už se zastav, běž si odpočinout, teď jsi rodila, nemůžeš tady sekat zahradu. Já ne, já prostě potřebovala přijít na jiný myšlenky, to jsou prostě hormony po tom porodu. Jako fakt depku jsem měla až teď v únoru. Asi když se to ustálilo, tak to na mě všechno dolehlo. Já jsem na to všechno fakt sama, nemám nikoho v okolí, kdo by mi pomohl. Manžel furt v práci. Moje mamka se třeba i bála Vojtíška chovat, jak byl nedonošenej.

Půjdete do druhýho?

Jo. Doufám, že bude normální těhotenství, a moc se na to těším.

Máte naočkováno?

Máme. Když ještě chodil na kontrolu se srdíčkem, tak jsem se tam ptala toho doktora, protože ve mně se to strašně mlelo, jestli k tomu základnímu ještě něco přidávat, jestli to není na to jeho srdíčko moc. Doktor říkal, že jelikož měl nedovyvinutý plíce, tak je hrozně důležitý, aby se mu dal ten Sinflorix, jinak bude opravdu náchylnej k těm pneumokokovejm nemocím, a doporučoval to dát současně. Prý je to menší zátěž. Pro mě to byl odborník a já mu prostě věřila. Nadšená jsem z toho nebyla, ale doktorům v tomhle věřím. Všechno to snášel dobře. Něco jinýho je, když jsme se bavili o ukončení těhotenství, tam ti řikaj vždycky to nejhorší, co může nastat.

Nevíš, jak často se stane, že nějakou maminku potká něco podobného?

To otevřený bříško, to jsem nevěděla, ale to maj všechny miminka do 12 týdne těhotenství, pak srůstá. Omfalokéla prý začíná bejt onemocnění nový doby. Ale třeba o tom syndromu nejsou prakticky žádný informace v češtině na internetu. Spousta normálních doktorů ani neví, co to je.

Co bys vzkázala ostatním maminkám, které potká něco podobného?

Aby si nasbíraly co nejvíc informací a pak se prostě rozhodly, jak to prostě cejtěj. Na FB máme skupinu maminek, co maj miminka s tou omfalokélou, a tam se všichni podporujeme.

Co vše ti dělali na tom screaningu?

Jenom odběry krve.

Skrýt

Jací jsou lidé s Downůvým syndromem?

Empatičtí, hodní, milý, s velkým srdcem. Nicméně na druhou stranu velmi důvěřivý a zranitelní. Jejich IQ nebývá velké, ale jsou schopni se naučit plno věcem a žít více méně plnohodnotný život jako každý z nás. Ale stoji je to více sil něž zdravého člověka.

 

Skrýt

Podle čeho pojali podezření na syndrom?

Ten syndrom má nápadný znaky, Vojta je má skoro všechny. Má takovej oheň na čele. Ty děti jsou větší nebo nějaký části těl jsou větší než u normálních děti. Měl velkej jazyk, což už se mu teda teď upravuje. Vzadu na ušičkách má takovou jakoby od myši vydloubanou kůži, právě i ta omfalokéla i ty nožičky. A když jsem ho porodila, tak mu začly i problémy se srdíčkem.

Skrýt

Bolí ten odběr plodový vody?

To teda můžu říct, že odběr plodový vody v sedmém měsíci, když nemáš skoro žádnou plodovou vodu, ležel na mě doktor a sestra, tak to fakt bolí. To jsem myslela, že propíchli i dítě.

Skrýt

Jak se musíš stravovat když máš bez mléčnou dietu?

To nesmíš skoro nic. A když jsem pak byla ubytovaná v nemocnici, tak to znamená, že ti dávaj čerstvý pečivo a přesnídávku a písmenkovou polívku, takže tam se moc nenajíš.

Skrýt

Jak Vojta snášel operace?

Vojta to víceméně všechno zaspalKdyž jsme byli na třetí operaci, tak jsme byli na pokoji s dvouletým chlapečkem, a když jsem to viděla, tak ať si tadyty hnusy děti prožijou, když jsou fakt malý, než když už vnímají.

Skrýt

Na ten rozestup břišních svalů jste museli cvičit nějakou Vojtovku?

Ne, já na to mám dobrou pediatričku. Já jsem říkala, že mám pocit, že dělám málo pro ten jeho vývoj, protože támhle se něco dočteš, tamhle ti něco někdo řekne. Doktorka říkala: “Vy toho snad máte málo? Žádnou vojtovku nepotřebujete.“. Je hypertonickej, byl prostě jak prkno a to by se prej tím cvičením mohlo zhoršit. Jediný, co nám napsala, byly masáže, tam jsme byli tak třikrát a paní říkala, že je to taky zbytečný. Ale chodili jsme na orofacialní cvičení, což je jak když jdeš na kosmetiku. Takový hlazení obličeje (skrz ten jazejček), on u toho teda hrozne řval. Nemá rád cizí lidi.

Skrýt

Co jsou to ty očistky?

Po porodu se děloha čistí a z pochvy se vyplavuje krev s krevními sraženinami.

Skrýt

Jaké je atmosféra na té jipce?

Tam je to šílený. Obdivuju ty sestry tam. Tam jsou miminka v mnohem horších stavech. Jsou tam třeba pětisetgramový miminka. Ale zase když se naroděj jen předčasně a nemaj žádný jiný problémy, tak ty rodiče si je můžou hned tzv. klokánkovat (chovat).

Skrýt

A vesměs dobrý zkušenosti s doktorama?

Musím říct, že Hradec dobrej. Pár sestřiček, co by asi neměly pracovat na nedonošenejch miminkách, ale to máš asi všude. To byly fakt megery. A na tý dětský chirurgii, tam byly úplně milionový sestry. Snažily se nám snést modrý z nebe. A moje pediatrička je fajn.

Skrýt

Co myslíš, že cejtilo, že je špatně?

Myslím, že mu třeba začalo vadit to bříško a prostě chtěl už za mnou. Říkala jsem si, že jsem mu tak hezky popsala, co ho tady čeká, a tak jsme se na něj těšili, že už chtěl za náma.

Skrýt