Diagnostický ústav

Studoval jsem střední pedagogickou školu a potom jsem se začal věnovat sociální sféře. Takže před prací v diagnostickým ústavu jsem dělal osobního asistenta. Pracoval jsem jako asistent na chráněným bydlení, kde jsem se staral o epileptiky, retardovaný děti a celkově o hendikepovaný. A pak jsem si našel inzerát, kde bylo vypsaný výběrový řízení na učitele mateřský školky tady v diagnosťáku. Na to jsem se přihlásil a vzali mě. Ve školce jsem strávil tři roky. Pak se to oddělení zrušilo a přešel jsem do výchovy ke starším dětem. Momentálně už tu jsem deset let.

Co je vlastně ten diagnosťák? To je něco jako dětský domov?

Ne. Diagnostický ústav je zařízení, kam se dostávají děti na základě soudního rozhodnutí. Přijdou do diagnosťáku, zpravidla to bývá na dvouměsíční pobyt, a udělá se jim diagnostika. Tu dělá psycholog, etoped, sociální pracovník, vychovatel a učitel. A na základě tý diagnostiky se dítě rozesílá do příslušnýho zařízení. Takže pro ty hodný to jsou dětský domovy. Pro ty zlobivý to jsou výchovný ústavy. Nebo můžou se dostat i třeba do pěstounský péče a nebo i v nějakým měřítku se třeba vrací domů.

Takže i od vás se můžou teda vrátit domů? Děje se to?

Jo. V minulejch dobách byl i takzvanej dobrovolnej pobyt, kdy rodiče měli problémový dítě, tak po nějaký dohodě s psychologem a naší sociální pracovnicí se to dítě umístilo stejně jako ty odebraný děti. A to problémové dítě tu bylo opět ty dva měsíce. Udělala se nějaká diagnostika a dítě se vrátilo domů a bylo to v uvozovkách jako taková polepšovna.

A všechny ty soudem odebraný děti musejí teda nejdřív do toho diagnosťáku?

Tak ano.

Takže se tam hodný děti scházej se zlejma?

Je to tak.

A nedělá to pak třeba nějakou neplechu, když tam jsou zlobivý děti s těma hodnejma?

Tak od toho je tam ten personál, aby s nima uměl naplánovat činnosti a využít volnej čas. Problém to není.

Když teda tam máte všechny typy dětí, i ty nejhorší, tak jsou k tobě třeba agresivní?

Určitě někdy nastane nějak krizová situace, která je potřeba řešit mimo kolektiv dětí. Probíhá tam nějaký vykomunikování. Proč je naštvanej. Co se mu stalo. Snažíme se mu nabídnout nějaký alternativy toho, aby ze sebe ten vztek dostal. Třeba, že ho vezmeme do posilovny, kde se může vymlátit do pytle, nebo to může vypsat na papír.

A čeho nejhoršího už ses od těch dětí dočkal?

Bez komentáře…

(„Společné ha ha“)

Většinou to jsou jen nějaký slovní agrese, nebo v nejhorší míře, že do tebe šťouchne nebo něco. Nikdy nebyla potřeba řešit věci nějak hodně silově.

Už ti třeba vyhrožovali, že tě zabijou?

Určitě. „Pošlem na tebe celou rodinu. Já mám hodně strejdů.“

A u vás jsou teda jenom dva měsíce? Dýl tam bejt nemůžou?

Ze zákona by měl bejt diagnostickej pobyt dva měsíce, ale samozřejmě soudy se protahujou. Nejsou třeba hotový posudky z rodin a třeba i ta naše diagnostika trvá dýl. Nebo jsou teď přeplněný dětský domovy a výchovný ústavy, takže v současný době je i problém umisťovat děti. Takže se setkávám s dětmi, který jsou u nás i třeba půl roku i třeba rok. Ale je to v menšině případů.

Je to od jakýhokoliv věku?

Tím, že už nemáme předškolní oddělení pro děti od tří let (kde já jsem začínal, když jsem nastoupil), tak teď vlastně přijímáme děti zpravidla od šesti do patnácti let. Do tý ukončený základní školní docházky.

A když to jsou třeba už šestiletý, tak je vytrhnete i z jejich školy a jejich kolektivu.  Nebo docházej do tý původní školy?

My máme svoji školu. Součástí naší budovy je i základní škola a praktické třídy (dřív zvláštní škola).

A ty tam máš jakou funkci teda?

Já jsem odbornej vychovatel. Takže já mám svoji skupinu osmi dětí, u který se střídáme ženská a chlap, aby tam byly oba dva ty faktory. Jako máma a táta v uvozovkách.

Na to takhle dbáte, jo?

Ano na to je kladenej velkej důraz. Aby viděli oba dva modely. Jednání ženský autority a jednání mužský autority.

A ty se musíš jako i hlídat, abys nejednal někdy moc jako žena? „ Ooo teď jsem byl trošku hysterický. Pardon.“

(„Společné cha cha cha“)

Nemusím. Každej se chováme spontánně. Chlapi s dětma vařej, stejně tak jako vychovatelky s nima jezděj na kole a tak.

A ty seš s nima až do večera?

Já jsem s nima do večera. Děti, ty mladší, jsou do jedný hodiny ve škole a starší jsou do dvou. Takže moje práce začíná v jednu hodinu odpoledne a jsem s nima až do večera (nejdýl do 22 hod), kdy je vlastně předáváme nočním vychovatelům. Buď už na lůžku nebo na hernách.

Takže máš jen odpolední?

Když mám víkend, tak mám celej den. Dalo by se říct dvanáctku, ale jinak přes týden pracuju až odpoledne.

A proč se k vám teda ty děti nejčastěji dostávají? Co je nejčastější důvod?

Tak když to vezmu úplně od těch malejch, tak většinou ty malý děti, ať už to jsou ty předškoláci nebo čerstvě šestiletý, tak to ve většině případu jsou špatný sociální podmínky doma. Že třeba rodina přijde o bydlení nebo tam nefunguje rodina, máma, táta. Je to i to, že tam nejsou finanční prostředky. U starších dětí je to samozřejmě nějaká záškola. Můžou tam bejt i drogy. Je tam už nějaká začínající trestní činnost. Je to celá škála.

A fakt je to jako běžný, že rodiče nemají peníze na to vychovávat svoje děti? Fakt se to děje v dnešní době?

Určitě. Sociálně slabých rodin přibývá. Velký příliv dětí je převážně z Mostecka, Chomutovska atd. Ty rodiny se nestarají o děti. Děti jsou bezprizorní. Běhají po městě. Kradou.

A nestarají se, protože nemají peníze nebo pro to, že to jsou prostě ty typy lidí?

Takhle ono to je strašně těžký. Do finanční tísně se může dostat každej z nás. Pak už je jenom na tobě, jestli zvolíš tu cestu, že třeba děti umístíš do Fondu ohroženejch dětí Klokánek, kde jim vlastně poskytnou nějakou první sociální pomoc. K nám jdou většinou fakt pro tu terapii a samozřejmě jim taky poskytujeme tu první sociální pomoc.

A můžou je ty rodiče tam u vás navštěvovat?

Určitě. Velkej důraz je na spolupráci s rodinou. Děti odjížděj domů na víkendy, na dovolenky, na prázdniny. Není to o tom, jak si někdo myslí, že umístěním dítěte do tohoto zařízení skončí veškerej styk s rodinou.

Takže spíš je to o tom dát jim to zázemí?

Tak. Poskytnout jim tu pomoc a u starších snažit se nastavovat nový cíle. Nastavovat ty mantinely. Protože měli nějaký závadový chování. Tak vlastně nakopnout je a nastartovat je. Nějaká prevence, krizová intervence a tak dále.

A vy jak spolupracujete s těma rodičema, tak spolupracujete tak, že jste s nima jen v kontaktu nebo taky jim dáváte nějaký sezení s psychologem?

Určitě to probíhá taky u nás. Většinou, když ty rodiče přijdou na návštěvu nebo si i dohodnou jenom schůzku s etopedem nebo psychologem, tak si tam nad to spolu sednou a určujou si nějaký cíle, který my zkoušíme plnit s těma dětma u nás v zařízení. Plus když třeba ty děti odjížděj na víkend, tak si vozej s sebou pravidla toho pobytu doma. Takže mají nějaký úkoly, který je dobrý vypracovat ve spolupráci s tím rodičem.

Pro mě to je strašně abstraktní. Zkus mi říct třeba konkrétně, jaký dětem dáváte cíle?

Třeba je u nás umístěno dítě za záškolu a utíkalo z domova. Takže jede na víkend domů a dostane cíl: „budu celou dobu víkendu doma. Budu spolupracovat s mamkou. Budu jí pomáhat. Uděláme nějakou společnou práci, třeba upečeme bábovkou.“ Takže takhle pomalejma krokama se ty úkoly rozšiřujou a rodič ty stanovený úkoly ohodnotí známkou jako ve škole a dítě si zpátky z toho domova veze ty úkoly k nám na budovu, a tam se to zase vyhodnocuje s tím psychologem. Co se povedlo nebo nepovedlo.

Co je třeba diagnóza? Dej mi příklad nějaký diagnózy, kterou to dítě dostane.

Dítě k nám přichází s nějakou anamnézou. To je to, co se stalo, než přišlo k nám. Kde je popsaná ta rodina, situace tý rodiny, jestli to je rodina úplná nebo neúplná. My dostaneme nějaký základní informace – proč jsou umístěný ty děti k nám. A na základě toho my děláme tu diagnózu. Takže já například u těch předškoláků sleduju, jak jsou na tom motoricky. Jestli jejich pohybový dovednosti jsou úměrný k věku. Jak dlouho udrží pozornost. Jestli už je schopný začínat počítat a číst. Nebo jestli je na tom intelektuálně nějak špatně. To zas dělaj psychologové testy inteligence. Snažíme se to dítě poznat komplexně ze všech stránek a právě do tý diagnostický zprávy se potom píše, jak na tom je po dobu v tom našem zařízení. Jak se chovalo, čím si prošlo, co se naučilo. Co se nám dařilo u něj rozvíjet, co se nám nedařilo.

A už si měl nějaký fakt jako zaostalý dítě?

Určitě.

Jako že neumělo co třeba?

Neumělo třeba ani mluvit. V pěti třeba. To jsou extrémní případy, kdy to dítě buď je třeba týraný, nebo výchova v tý rodině neprobíhá. Že děti jsou vlastně odkázaný na pomoc starších sourozenců, kdy ta máma s tátou vůbec nefungujou. Pak to jsou takový vlčí děti, který pobíhají po vesnici a staraj se samy o sebe. Tam je to pak těžký. To už jsou jako hodně poničený děti. Ale to jsou extrémní případy.

A kolik jich třeba je?

Fakt takhle extrémní jsem potkal třeba pět za tu dobu, co to dělám.

A vidíš za ty dva měsíce na těch dětech, že se třeba posunou? Že se třeba rozmluvěj?

Samozřejmě za ty dva měsíce se nenaučí mluvit a používat cizí slova, ale vidíš tam postup v tom sociálním chování. Že třeba už je schopno přijmout pochvalu. Když je ze začátku vystrašený nebo tak, tak samozřejmě má nějakej odstup od tebe, ale krásně sleduješ, že už pak za tebou přijde, že tě obejme, že už je schopno najíst se čistě u stolu. Naučí se jíst příborem. Ale určitě za ty dva měsíce se moc dobře nedá vysledovat třeba u starších dětí to, jestli už v sobě odstranili třeba tu touhu utíkat z domova, věnovat se návykovejm látkám a podobně. To je běh na delší trať, si myslím.

Seš toho názoru, že velkej vliv má výchova nebo geny? Jak todle vnímáš?

Já razím to, že výchova je na prvním místě. Takže určitě výchova a rodina má ten největší vliv. Pak samozřejmě horší vlivy do toho vnášej party. Právě ta záškola. Když to dítě nechodí do tý školy, chytne se nějaký špatný party, začne to experimentování. Drogy. Pak nějaká ta krádež. To už jsou věci, kdy ta rodina musí včas zasáhnout a pokud nezasáhne, tak pak už se to dítě veze.

Myslíš si, že i právě tou výchovou se dá ovlivnit, že třeba dojde k tomu experimentování, ale zůstane to jen v rámci experimentování. Že se to neposune dál?

Určitě by to experimentování mělo proběhnout, aby se to dítě vlastně vyformovalo. Aby si utvořilo nějakej názor na to a ono. Ale samozřejmě, když ten experiment je jakoby úspěšnej, například že se tomu dítě zalíbí ta záškola, zalíbí se mu ta partička závadová, tak pak je to špatný. Pak by měli přijít na řadu vlastně odborníci a snažit se nastavit ty mantinely a nakopnout nebo nastartovat to dítě zpátky na tu správnou cestu.

A co myslíš, že je podle tebe ten největší výchovnej problém, že se k vám ty děti dostávaj. Když teda pomineme ty sociální důvody.

V dnešní uspěchaný době to je, když rodiče dlouhou dobu tráví v práci. Jsou málo doma s tím dítětem. Neprobíhá tam dobrá komunikace – rodiče versus děti. Můžou tam být nějaký problémy, který se nakupěj, jako třeba rozvod.

A co by si třeba doporučil rodičům? Na co by si měli dát pozor, aby se k vám děti nedostaly?

Důslednost, motivace, názornost – Komenský. Hlavně ta důslednost a velkej důraz na tu komunikaci. Dítě by mělo s rodičem komunikovat o všech problémech. Nemělo by se bát přijit za rodičem, když má nějakej problém, ať už je to třeba šikana. Nebo když to dítě se třeba přichomejtne k nějakýmu trestnýmu činu, vždycky by o tom měl vědět rodič a vždycky by to ten rodič měl hezky v nějaký rozumný míře s tím dítětem řešit.

Takže důvěra. Ty si měl ke svejm rodičům důvěru?

Jo. Já k nim mám velikou důvěru do dneška. Já jsem strašně rád, že mám takový rodiče, jaký mám. A děkuji jim za to, jak mě vychovali.

Seš třeba obezřetnější ke svejm dětem díky svojí profesionální deformaci? Nebo to tak nevnímáš?

Vždycky se snažím nebrat si tu práci domů. Samozřejmě se svejma dětma člověk jedná trochu jinak než v práci. Ale určitě se někdy přistihnu, že malej něco udělá špatnýho, takže zvýším ten hlas a snažím se ho nějak usměrnit stejně, jako usměrňuju děti v tom zaměstnání. A přítelkyně „hele tohle si zkoušej na děti v práci…“

(„Společné hi hi hi“)

A je ten přístup nějak diametrálně rozdílnej?

Určitě si myslím, že člověk v tý práci je přísnější, protože je těch dětí hodně. Jsou tam pravidla, který jsou prioritou. Takže prvně koukáš na to, aby to bylo podle těch pravidel, aby to bylo všechno bezpečný a doma je to samozřejmě uvolněnější. Já jsem nějak vychovanej, já jsem nějak naučenej, takže to, co doma říkám svejm dětem nebo se jim snažím předat, tak se snažím předat i v tý práci. V tom rozdíl není, ale je rozdíl v tom, jít na vycházku do města s mejma dětma v kočáře nebo s osmi hyperaktivníma dětma, který lítaj po krámě a tak dále…

Co tě třeba nejvíc šokuje v tý práci?

Hele vždycky jsem nejhůř nes, když jsem byl učitel v tom předškolním oddělení, tak zanedbání nebo týrání těch maličkých dětí. To bylo strašný. To když jsem věděl, že třeba se dělo něco ze strany rodičů k tomu dítěti, a pak třeba to dítě mělo návštěvu s tím rodičem, tak to sem hodně špatně nes. To bylo nepříjemný. Teď v současný době už jsem s těma staršíma (i když teda já přímo mám ty nejmenší děti od 5 do 10 let). Přijde mi spoustu věcí líto, vždycky nějakej ten příběh, proč se třeba to dítě dostalo k nám, ale tak snažím se to nějak brát s nadhledem. V první řadě se snažím poskytnout tomu dítěti to, co doma nemělo to, co mu chybělo.

A stalo se ti, že ti třeba někdo fakt přirostl k srdci?

To určitě ano.

Chtěl sis ho vzít domů?

To vyloženě ne. Jsou tam děti, který tam nejsou díky tomu, že by byly nějaký zlobivý nebo měly nějakou záškolu. Většinou se jedná o ty menší děti. Přirostou ti k srdci, protože se k nim chováš jako k vlastním a snažíš se jim nabídnout ten program jako vlastním dětem. Určitě si na ně zvykneš a určitě pak je ti i líto, že odcházej. Je tam ten návyk.

Jaký jsou ty první reakce dětí u vás?

Teď poslední dobou nějak neshledávám, že by to to dítě nějak špatně neslo nebo že by to byly probrečený noci. Ale spíš oni poprvé vnímají to, že tam je usměvavej personál, že to tam je hezký, vybavený,  že mají najednou spoustu hraček, pravidelnou stravu, že se chodí na výlety, že si můžou i něco nakoupit ve volným čase, že ten program je fakt jako rozmanitej. Chodí se do bazénu. Chodí se do zoologický….

Takže to vnímají spíš pozitivně?

Takhle… Je to pozitivní určitě v tom, že pro ty děti je spousty věcích novejch. Vesměs ty nástupy jsou dobrý a probíhají v pohodě.

A je něco, co tě třeba štve na tom systému jako celkově? Co by si změnil?

Je to třeba hodně těžko splnitelný, ale že vlastně my ty děti nakopneme k tomu, aby něco, co dělaly špatně, už nedělaly. Snažíme se je nějak napravit. A tím, že se pak dostanou domů, tak často vidím, že oni to nevydržej a zase spadnou. A to mě štve. Že strašně malá část těch dětí, která jde domů a dostane tu šanci na to zlepšení, to prostě pustí a nezlepší se.

A čím to je?

Hmm. Čím to je… to je těžký…

Ale něco se ti honí hlavou..

Je to těžký… asi bych to přešel dál.

Takže máš někdy pocit, že vaše práce je zbytečná?

Mám. Zbytečná, někdy i nedoceněná. Setkávám se s tím, že když někdy to dítě je u nás umístěný, tak rodiče to berou fakt jako tak, že je u nás za trest a bůh ví, co se tam s ním děje. Mají o nás hrozný mínění. Že jsme jakoby vězení. A těžko se jim to pak vysvětluje, že to tak není.

Že mají tendenci ještě bojovat za ty děti?

Ano. Teď jsem se nedávno setkal s názorem, kdy mi maminka jednoho dítě řekla, že i rodiče jsou otroci našeho systému. Protože oni vlastně čekají na to dítě, kdy my ho pustíme na ten víkend. Když to dítě si nějak neplní povinnosti, když je třeba agresivní, nechce spolupracovat, tak samozřejmě o tu možnost jet domů na víkend přijde. A pak to slyšíme od těch rodičů, že my jsme způsobili to, že nejel na víkend domů. Přitom je to jednoduchý. Jsou daný pravidla a děti u nás nejsou za odměnu, takže ty pravidla by u nás měly dodržovat daleko víc. A měly by si uvědomit, že tam jsou sami za sebe a ne kvůli tý starý partě a měly by pracovat na tom, aby to měly co nejlepší.

To musí bejt těžko uchopitelný pro ty děti, si myslím?

Teď mluvím o těch starších, který věděj, že když si budou plnit svoje povinnosti, bude všechno v pohodě, budou se vracet z volnejch vycházek, nebudou utíkat, takže tu možnost dostat se domů maj velice v pohodě a často, ale holt je tam asi silnější nějaká motivace zvenčí. Že prostě chtěj utýct a utíkaj za tou svojí partou.

A co třeba máte za pravidla? Co u vás musejí dodržovat?

Musejí se starat o svoje osobní věci. Musejí chodit do školy. Musejí si plnit domácí úkoly. Musejí uklízet. Je to vesměs tak, jako by si byla normálně doma. Taky určitě po svejch dětech budeš chtít, aby si uklidily pokoj, aby měly nějaký základní hygienický návyky, aby dokázaly spolupracovat s ostatními dětmi v kolektivu, aby se nepraly, aby nemluvily sprostě, aby nekouřily.

A pak je jako bodujete?

Bodujeme. Za ošklivý věci se dávají černý body a za ty hezký se dávají červený. Vždycky na konci dne se spočítá hodnocení a to se pak sčítá za celý týden a na základě toho mají pak výhody nebo zákazy výhod. Výhoda může bejt třeba volná vycházka přes tejden, kdy vlastně dítě má možnost jít samo do města na hodinu nebo dvě se svým kapesným.

A baví tě to?

Baví mě to. Je to různorodá práce. Není to stereotyp. Je to i skladbou těch dětí. Různý příběhy, různý rodiny. A je tam tou motivací pro ty vychovatele, že ty jim můžeš předávat něco ze sebe, něco i ze svojí výchovy. Můžeš jim nabízet program, kterej ty máš rád. Takže když někdo dělá rád keramiku, tak se s dětma může věnovat keramice. Někdo má rád kolo, tak s nima jezdí na túry na kole.Ten program maj u nás hodně exkluzivní.

Jsou schopný si toho ty děti vážit?

Určitě to oceněj, ale mnohdy vymyslíš nějakej hezkej výlet s překvapením a oni za dva dny, když maj říct někomu jinýmu, co dělaly a kde byly, tak nevěděj. Už to tam není…

A chceš mi k tomu něco říct na závěr?  Nějaký poselství?

Určitě bych si přál, aby bylo míň a míň takovejdlech krizových dětí.

A je ta tendence? Stoupá to nebo klesá?

Já si myslím, že v dnešním systému máme strašně moc ubíraný páky na ty děti. Všechno je takový benevolentnější. Přijde mi, jak je všechno rychlejší, tak i ty horší děti jsou daleko dřív horší než by mohly bejt. Fakt se setkávám s tím, že desetiletý děti už jsou tak zanedbaný a tak poničený, že dřív to byly třeba patnáctiletý nebo čtrnáctiletý. Dneska vidím, že k nám nastupujou desetiletý, jedenáctiletý, a už maj toho za sebou tolik. Všechno je přístupnější a rychlejší. Tak to bych si přál, aby byly malý děti furt malejma dětma. Aby tak rychle nedospívaly a nechtěly tak rychle dospívat.

To je asi hodně o těch rodičích ne? Myslím to tak, že když se jako dítě necítíš dobře, tak chceš bejt rychle dospělej. Jakože když si to dětství neužíváš a je pro tebe těžký, tak chceš bejt rychle dospělej.

A v tom právě hraje velkou roli ta rodina a to okolí, a říkám, to je těžký.

Mají šanci ty děti, až vyrostou, že budou žít normální život?

Určitě. Mají od nás různý doporučení, jak se umět vypořádat s neúspěchem, jak se vyhnout problémům, čelit výzvám atd. Pokud ale sami nechtějí, je naše pomoc k ničemu. Záleží, jak to uchopí a jakou budoucnost si pro sebe utvoří.