Adopce

Osud nás dotlačil k adopci, protože jsem nedokázala donosit svoje dítě. Takže jsme se rozhodli po jednom dramatickým potratu, že už to fakt zkoušet nebudeme, že jsme rádi, že jsem to přežila, a podali jsme si žádost o adopci. Aktuálně máme dvě děti a víc jich nechceme. Je jim tři a šest let, mladší holčička a starší kluk.

Snažili jste se dlouho o miminko?

My jsme se nějak dlouho nesnažili. Otěhotněla jsem hned první měsíc, co jsme se začali snažit, a hned druhej jsem potratila. Půl roku na to se stalo to samé a pak jsem z toho rok měla různý zdravotní potíže. Nešlo otěhotnět a ani mi to doktorka nedoporučovala. Po roční pauze, když jsme chtěli zase otěhotnět, tak jsem musela jít na umělý oplodnění, protože jsem nemenstruovala. Na druhej pokus jsme otěhotněli a byla jsem těhotná. Bylo to drsný. Bylo mi hrozně špatně. Pak jsem šla k doktorovi, že opuchám v obličeji a ve 20. týdnu jsem potratila. A to jsem ležela před tím asi čtyři týdny v nemocnici s tím, že mi selhávaly ledviny. Tam mě teda, jak říkají doktoři, sundali z lopaty hrobníkovi a vlastně mi zakázali znova otěhotnět. Na základě toho jsme si šli podat žádost.

Uvažovali jste i o variantě, že byste neměli vůbec děti?

Ne, to vůbec.

Přemýšleli jste ještě o nějakejch jinejch variantách? Třeba o pěstounský péči nebo náhradní matce?

Nad tím člověk samozřejmě chvílemi spekuluje, ale neměli jsme na to nervy. Jsme asi málo oprsklý na to někoho shánět někde po internetu. Někoho, koho vůbec neznáme, aby nám jako odnosil dítě. Ani si nedovedu představit jít na kliniku s tím, že tady máme náhradní matku a chceme jí otěhotnět. Pěstounskou péči jsme vůbec nechtěli. Takže to jsme se dohodli, že teda ne, a šli jsme rovnou do adopce.

Co přesně obnáší požádat o adopci?

Šli jsme na OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí). To je sociálka městská. Tam dostaneš žádost. To je spousta papírů:

Proč žádáš

Lékařský potvrzení

Trestní bezúhonnost

Příjmy z práce

Na základě všech těhlech vyplněnejch papírů k nám přišla domů sociální pracovnice podívat se, jestli to dítě máme kam dát, a jak bydlíme. A na základě schůzky si nás pozvali na psychotesty.

Když projdeš psychotestama, tak tě pošlou na rodičovskou přípravu do rodinný poradny. Oni vždycky čekaj, než se sejde šest, sedm, osm párů. A to může taky trvat. Třeba i rok. Ale my jsme měli štěstí, že jsme se dostali strašně rychle. Když odchodíš rodičovskou přípravu, tak tě pak pošlou ještě jednou na krajský úřad. Tam s tebou projdou všechny složky, který na tebe posbírali, a řeknou ti, že na základě doporučení nebo nedoporučení z rodinný poradny tě doporučí nebo nedoporučí jako vhodného žadatele na osvojení dítěte.

Takže stěžejní je ta rodinná poradna? Že i kdyby dopadly všechny zdravotní a psychotesty v pohodě, tak v rodinný poradně ještě můžou říct: „Tyhle jsou fakt divný.“?

Jo, přesně.

Jak dlouho tohle celý trvalo?

Rok. A to jsme to stihli rychle. Pro mě to bylo úplně v pohodě, protože jsem věděla, že dojdu k tomu cíli. Když chceš otěhotnět a i když otěhotníš, tak nikdy nevíš, jak to dopadne. Tady prostě víš, že to dítě na tom konci někde je. Stoprocentně (pokud samozřejmě nejseš mišuge, nemáš dluhy nebo rakovinu). A to mě hodilo strašně do klidu.

Kolik procent párů odmítnou? Víš to?

To nevím.

A někdo třeba z tý vaší skupiny byl odmítnutej?

Dva páry. Ono to za nás bylo ještě smíchaný s žadateli o pěstounství. A víc ti k tomu říct nemůžu, protože jsem vázaná mlčenlivostí. Co mám informace, tak je to prej čím dál tím horší, protože se zprofesionalizovala pěstounská péče, strašně se to medializovalo a kdekdo to zkouší.

Měli jste nějaký požadavky na dítě?

Měli jsme podmínku, že chceme dítě, pokud možno, z pěstounský péče. A když by bylo z kojeňáku, tak aby tam nebylo dýl než půl roku. Protože je dokázaný, že tyhle děti mají pak změny na mozku, který jim změní psychický chování a vnímání, že mají citový centra jakoby zakrnělý. Říkám to strašně lajcky. Pak jsme nechtěli děti od závislejch matek, ať už na alkoholu nebo na drogách. Do spisu jsme ještě dávali naše fotky a oni podle nich vybírali. Není to tak, že jak kdo přišel, ten dostane dítě.

To není žádnej pořadník?

Ne vůbec. Není to, že by vybírali k rodičům dítě. Naopak vybírají k dítěti rodiče. Takže se ti může stát, že druhej den po tom, co dostaneš papír, že jsi vhodný kandidát, tak zrovna se najde dítě, ke kterýmu si vhodná vzhledově. Přihlíží se třeba i na to, abyste nebyli ze stejnýho města, abyste se nemohli náhodně setkat. Vybírá se v rámci kraje a když se nepodaří najít dítěti rodiče v tom kraji, tak se nabízí do celostátního registru.

Po roce vám teda řekli, že jste vhodný, a co se dělo dál?

Řekli, že jsme vhodný a že čekací lhůta je většinou do dvou let.

Dva roky? Vždyť se všude říká, kolik je odloženejch dětí a tak?

No, to si člověk myslí. Ale ty děti třeba nejsou právně volný. To znamená, že biologický rodiče z nějakého důvodu nechtěj, aby šly do rodiny. Nebo jsou to děti, který jsou nemocný a potřebujou specializovanou péči. A pak od nějakého věku jsou děti, co už ani nechtěj do rodiny. Že už jsou zvyklý na ten režim, co mají. To je takovej obecnej blud, že jsou kojeňáky přecpaný volnejma dětma.

A vy jste si dávali nějakej věkovej limit? Kolik chcete, aby bylo dětem?

No, mezi prvním a druhým dítětem se změnil občanský zákoník, takže se změnily podmínky. My když si žádali o první dítě, tak jsme si žádali, že nám je jedno pohlaví. U obou jsme měli horní hranici věku 1 rok, ale chtěli jsme co nejmenší miminko. V tý době, když biologická matka byla uvědomělá, v porodnici řekla, že dítě nechce, a po uplynutí šestinedělí došla na sociálku a podepsala papír, že s adopcí souhlasí, tak v tu chvíli dítě bylo právně volný. Takže jsme měli ohromný štěstí, že přesně tohleto se stalo. Když bylo synovi šest týdnů a jeden den, tak nám volali, že je to podepsaný a že nás k němu vybrali.

Jaký to byl pocit?

V den, kdy jsme se to dozvěděli, jsem šla zrovna z práce k zubaři a strašně jsem to vořvala. V autobuse si museli všichni myslet, že jsem mišuge. A vlastně ten den večer jsme doma jen seděli na gauči a úplně total stres. Druhej den to samý. Jedeš se seznámit se spisem a na základě toho, co se dozvíš, řekneš jestli chceš vidět dítě. Respektive, takhle to bylo za starých zákonů. Takže jsme se jeli seznámit se spisem a následně se synem do kojeňáku. Byli jsme z něho úplně hotový. Řekli jsme, že teda jo, že ho chceme. Každej den jsem tam za ním jezdila, abychom si tak nějak zvykli na sebe. A za týden jsme si ho vezli domů.

Za týden? To je rychlý.

Měla jsem benevolentní zaměstnankyni, takže jsem v tu ránu zasekla práci. Bylo mi to úplně putna. Naštěstí to prošlo. Takže jsem už do práce nešla vůbec. Neměli jsme doma vůbec nic, protože při tý rodičovský přípravě nás od toho odrazovali, že nevím, jak velký dítě to bude, a hlavně abysme se tím psychicky nevyčerpávali. Abychom doma neseděli nad dupačkami a nebrečeli. Během toho týdne jsme museli všechno pořídit. Někdo je schopnej během dne to dokázat. My jsme to nedokázali, protože jsme se s tím potřebovali psychicky srovnat.

Já si myslím, že i když nejsi po tom porodu, tak když s takhle malým miminkem jseš, tak ti stejně musej vyskákat hormony, nebo ne?

No to si piš, že jo. Ale jako fakt. Doslova a do písmene šestinedělí. Totál. Furt řveš a tak jako i teď, když si na to vzpomenu…

Bylo to hodně psychicky náročný?

No. Úplně ukrutně. Když jsi těhotná, tak chodíš s břichem a všichni tě viděj. Ale když nejsi těhotná a najednou začneš chodit s kočárem, tak všichni: „Kde k tomu přišla?“, „Komu to vozí?“ Takže na první procházce hned přes ulici na nás řvali: „Komu to vozíte?“ A manžel jen: „Nám!“ První měsíc dva, než potkáš všechny známý a všechny sousedy a všechny prodavačky v krámě, protože přece jenom nežijeme ve velkým městě, takže všichni jsou z toho úplně hotový. Pak si to časem nějak sedlo a byla jsem nesmírně šťastná a v pohodě. Prostě normální matka na normální mateřský a normálně ti začne hrabat.

Takže za ten týden se z vás stali oficiálně rodiče?

Ne tak docela. Dostali jsme dítě nejdřív jen svěřený do péče. Nedostali jsme ho hned do adopce. Po třech měsících, co jsme měli dítě doma, jsme mohli zažádat a proběhl soud a už jsme byli zapsaný do rodného listu jako rodiče a dokonce si myslím, že už syn dostal naše jméno. A když byl synovi rok, tak jsme mohli žádat o druhej soud. Prostě úplně hotová adopce byla, když bylo synovi asi rok a půl, že už jsme byli úplně zavřenej spis.

A za ty tři měsíce než proběhl první soud, mohla přijít ta jeho biologická máma a říct, že ho chce zpátky?

Já myslím, že jeho máma ne. Ale biologická matka, když něco řekne v porodnici, tak to nemusí být pravda anebo neřekne všechno. Takže se může vyvrbit u toho malýho dítěte úplně cokoliv. A když třeba zjistíš, že je to autista nebo něco jinýho, a ty se na to necítíš, tak prostě máš právo dítě vrátit. A stejně tak v našem státě se může stát úplně cokoliv, takže když by se objevil někdo z bilologocký rodiny, tak si myslím, že třeba soud by nám ho nedal. Nebo nedal tak lehce.

A jak to bylo s dcerou?

Ve chvíli, kdy byly dořešený všechny soudy se synem, jsme znova otevřeli spis, protože jsme od začátku žádali o dvě děti. Už jsme nemuseli na tu rodičovskou přípravu, ale byla u nás zase sociálka, zároveň se podívat na syna.

A to i kdybyste nežádali o druhý dítě, tak by se jeli podívat na syna?

Ne. Ve chvíli, kdy máš dokončený všechny soudy, tak už je to nezajímá.

A během toho roku byl někdo u vás?

Jo. Sociální pracovnice chodí na kontrolu a může do toho druhýho soudu kdykoliv bez ohlášení prostě přijít.

A kolikrát u vás byla?

Dvakrát se k nám dostala, že jsme byli doma.

Bylo to nepříjemný?

Bylo to krajně nepříjemný. Protože v tý době, když jsme ráno vstali, tak jsme se se synem najedli a pak jsme se šli dospat. Deset hodin, já v noční košili s mastnýma vlasama, doma jako po výbuchu, dítě u televize, abych měla deset minut na sprchu, a zazvonil zvonek a sociální pracovnice na kontrole. Takže asi tak. Já byla rudá až na zadku, ale dobrý, dítě nám nesebrali.

U druhého dítěte jste teda žádali o holčičku?

My jsme psali, že bychom chtěli aspoň jednu holčičku, ale pak když jsme dostali syna, tak jsme si říkali, že je to úplně jedno. Že syn je boží a není důvod toužit po holčičce. Takže jsme to pak zrušili. Žádali jsme hlavně o co nejmenší dítě, ale tím, že se změnila legislativa, tak už to nešlo, abychom dostali malý mimino. Respektive šlo by to, ale s tím, že ty lhůty pro biologický rodiče se ukrutně prodloužily a do rodin se dávaly děti, který nebyly právně volný, to znamená, že když si někdo z biologický rodiny vzpomněl, že to dítě chce, tak jsi ho musela vrátit. A na to my jsme teda neměli nervy, že bychom vraceli dítě. Potom, co jsme si prožili se synem, jaký jsme měli nervy, aby nám ho soud nevzal. Měli jsme popotahování se sociálkou, protože jsme natáčeli dokument pro TV. Takže já jsem první soud úplně celej probrečela, protože jsem se strašně bála, že nám ho seberou.

Takže podle nového zákoníku je jakej nejnižší věk dítěte?

Když máš na to koule a jsi ochotná nést to riziko, tak jsou případy, že rovnou z porodnice. Ale než projdou všechny ty lhůty, tak určitě né menší než půl roku. Spíš dýl.

Kolik bylo dceři, když jste si ji brali?

Volali nám, když jí bylo devět měsíců. Byla v pěstounský rodině. Šli jsme se zase seznámit se spisem a za tři dny jsme měli domluvenou schůzku s pěstounskou rodinou. U toho byla sociální pracovnice tý pěstounský rodiny a chtěla vědět, jestli teda o dceři uvažujeme. Tak jsme řekli, že jo. Pak jsme tam dojížděli jednou, maximálně dvakrát do týdne (hodina cesty autem). To dítě si tě samozřejmě vůbec nepamatuje. Pak jsme tam po měsíci jeli s tím, že tam budeme asi týden a že s dcerou pojedeme domů. Byli tam nějaký průtahy, ale sociálka nám vyšla vstříc a dala nám dceru na návštěvu, což naštěstí šlo. Takže pěstounka jela k nám domů s tím, že se snažila co nejmíň zasahovat do chodu rodiny. A muselo to pro ni bejt hrozně těžký, když třeba dcera první koupaní fakt prořvala.

Tak pro tebe asi taky, ne?

Bylo to těžký, to že brečela, že si musela zvyknout na náš režim. Ale už aspoň víš, jak to dítě chytit a vykoupat a nebojíš se, že mu ublížíš. Že tak nějak po tom prvním dítěti už se hodíš do klidu, že už víš aspoň fyzicky, jak s tím dítětem manipulovat. To, že jsou tam nějaký psychický bloky, to už je věc jiná, s tím se nějak musíš srovnat.

Takže jsi proti tadydletomu novýmu nastavení? Bylo to se synem po týhle stránce lepší? Že jsi ho měla od šesti týdnů?

No stoprocentně. Jakoby na jednu stranu kojeňák je na prdlačku, ale děti tam byly „jen“ těch šest neděl, když to dobře dopadlo. Takhle, když je to zdravý dítě, tak jde rovnou do pěstounský rodiny a je tam třeba skoro rok a pak si musí zvykat na novou rodinu. Naše dcera teda chuděra musela nějakej čas po narození proležet ve špitále, pak šla do pěstounský rodiny, tam se zjistilo, že je nemocná, takže šla, už teda aspoň s tou pěstounkou, zase do špitálu. Pak byla několik měsíců v tý náhradní rodině a pak si musela zase zvykat na nás. To si vůbec nedovedu představit, jakej guláš musí mít to dítě v hlavě.

A s dcerou začátky byly asi lepší, že to byl takovej větší nadhled?

No, taky jsem měla nervy, když jsem šla poprvé s kočárem. Kamarádka mi říkala, že se jí spousta lidí ptalo, kde jsme k tomu dítěti přišli. S tím malinkým miminem si doma zvykáš, to miminko ti hodně spí, ale skoro roční dítě, který už potřebuje nějakou činnost, je to jiný. Takže jsme šli relativně brzo mezi lidi a ostatní děti a to bylo taky teda hodně těžký.

Jak třeba dcera zvládala první měsíc?

Hondě brečela. Prakticky při čemkoliv. Je pravda, že je to trochu hysterka doteď. Kolikrát, když jí vidím, jak brečí, tak si představím, jak ona má někde vzadu zasunutý, jak ležela v tom špitálu a prostě tam řvala, a jestli jí tam někdo pochoval, tak jednou za bůhví jak dlouho. Mám pocit, že když někdy brečí, tak si na to podvědomě vzpomene a prostě hrozně řve.

Pozoruješ, že máte třeba jinej vztah s dcerou než se synem?

Strašně dlouho mi to trvalo opravdu ji přijmout. Bylo to rozhodně výrazně těžší než se synem, na kterého jsme byli natěšený, a bylo to fakt to vymodlený miminko. Než když dostaneš de facto už hotový dítě a ty se musíš naučit mít ho ráda. To velký dítě už nějaký je, ale ty ho neznáš. Musíš se naučit, co má rádo, co nemá rádo. Ono naopak musí, když už je v rodině, kde jedno dítě je, se přizpůsobit režimu. Samozřejmě, že i to úplně malý miminko může být tím vším nějakým způsobem poznamenaný, ale už aspoň od těch dvou měsíců má furt tu samou tvář, furt tu samou náruč a už je to dítě ve svý rodině, než když je v náhradní rodině, kde ho ty lidi asi mají rádi, ale furt je to pro ně zaměstnání.

Myslíš, že je nějaká šance, že se to změní?

Ne. Takhle se to přiblížilo standardním zákonům v Evropské unii.

Jak s dětma o tom mluvíte? Mluvíte o tom vůbec?

No, nedávno jsem si říkala, že bysme to měli oživit, tohle téma, protože v novým občanským zákoníku je, že dítě to musí vědět, že je adoptovaný, do tý doby, než jde do školy. Oni teda vědí, že nejsou z mého břicha. Syn je z kouzelného domečku a dcera je od paní pěstounky. Ale je pravda, že už jsme jim to dlouho nepřipomínali. Takže aktuálně nevím, jestli to vědí, protože takhle malý děti spoustu věcí zapomenou.

A co v okolí?

Se synem jsme zjistili, že má jedno oko tupozraký, a sousedka věděla, že má manžel taky jedno oko tupozraký. Tak říká: „No, tak to má po manželovi ne?“ A druhej den mi říká: „Hele, já jsem ti řekla takovou blbost.“ A já říkám: „Vždyť to bylo tak pěkný, že ho vnímáte, že to je naše dítě.“ Já se tím nějak extra netajím. Ne že bych to vyprávěla na potkání, ale než aby měli všichni pocit, že je to ohromný tajemství, a pak měl někdo potřebu to tomu dítě vyslepičit, tak je lepší, když je to narovinu všude. Pokud to tomu dítěti neřekneš, řekne mu to někdo jinej a je to ohromná zrada vůči tomu dítěti. Stejně nemáme ani fotky z ultrazvuku, ani z porodnice.

A nějak jste se s manželem připravovali na to, že třeba přijde v osmnácti patnácti, že chce hledat rodiče?

To jsme spolu vůbec neřešili. Myslím, že to dítě přijde do nějakýho telecího věku a začne „odcházet“. Prostě si vybájí, že ta biologická rodina je úplně dokonalá. Že by po něm biologický rodiče zaručeně nechtěli, aby psal úkoly, uklízel si pokoj, vynášel koš a chodil včas domů.

To víš, že se děje?

Jo. Ty adoptovaný děti relativně často „odcházej“, ale neodejdou.

A kdyby ti jen řekli, že chtějí vědět, kdo to teda je? Že nechce odejít, jen chce vědět, kdo to je?

Spousta dětí to chce vědět. Když vědí ty informace o biologický rodině, tak si je třeba najdou na fcb, ale upřímně, do adopce dávaj děti spíš sociální typy. V momentě, kdy zjistí, kdo to je, že to není, jak si vybájili, ale že to jsou lidi, kteří jsou, nechci říct, divný, tak pak se srovnaj. A nebo taky ne. Je to prostě pokrevní pouto a oni mají potřebu se s biorodinou sejít. Zjistit, jaká ta rodina je, co je to za lidi, dovědět se přesně důvody, proč opravdu šly do adopce.

Spíš mi jde o to, kdyby za tebou třeba syn přišel a řekl: „Hele mě to fakt zajímá, co to je za paní?“, jestli bys ho v tom podpořila a řekla: „Jo, tak ji najdeme.“

Můžeš třeba po kouskách, adekvátně k věku, a nemusíš mu vysypat hned všechno, můžeš mu třeba říct, co ji k tomu vedlo. Můžeš si vyzobnout třeba jednu informaci, která ti nepřijde tolik zásadní, ale pro to dítě už je to nějaká informace, o kterou se může v tu chvíli opřít. Myslím, že v zákoníku je nějaká věková hranice (myslím dvanáct let), kdy to dítě může samo dojít na matriku a vyžádat si informace ze svého spisu. Ale myslím, že ta matrika to pak dává vědět sociálce a sociálka rodičům. Ale nemůže přijít biologický rodič a říct, že chce vědět údaje o dítěti. Jediný, co může, je napsat mu dopis a nechat ho založit do tý matriční knihy, a když to dítě přijde, tak mu ho daj, ale nevím, neznám nikoho, kdo by to takhle zažil.

A báli jste se třeba, jaký ty děti budou? Jestli třeba nebudou „mišuge“ po těch rodičích?

Já jsem se vždycky uklidňovala tím, že to prostě nevíš ani u biologickejch dětí. Samozřejmě mají tvoje geny, ale přesto se v rodině najde genius nebo černá ovce nebo pitomec. Prostě ani u svejch nevíš, co z nich vyroste. V populaci nejsou všichni úplně geniální. Tak se s tím člověk musí smířit. Syn je hodně chytrej. Jsou v pohodě, nemají nic speciálního, že by bylo vidět na první pohled, že jsou adoptovaný. Nějak divný. Na těch dětech to prostě nikdo nepozná. Když jdeš na hřiště, tak to nikdo na nich nepozná. Jsou to prostě moje děti. A přes to vlak nejede.

A co bylo na tom všem nejtěžší?

S odstupem času to byla ta doba, kdy jsme měli syna doma, ale neměli jsme ještě papír, že je fakt náš. Ten obrovských strach, že nám ho vezmou. Klepu se ještě teď.

Měla jsi někdy okamžik, kdy sis řekla, že jsi do toho neměla jít?

Ne, že jsem neměla jít do adopce, ale občas si s manželem z legrace říkáme, co jsme to udělali, že jsme si pořídili dvě děti. Někdy je to těžký. Obecně rodičovství, ať už jakýkoliv, je těžká disciplína. Ale adopce jsme určitě nikdy nelitovali. Někdy mi to nějakou dobu vůbec nevytane na mysli, že ty děti nejsou ze mě. Někdy si na to vzpomenu, když třeba právě vidím dceru, jak má ten záchvat, ale většinu času na to vůbec nemyslím. Prostě jsou to moje děti.